Nenáviděl jsem ji. Stál jsem před budovou letiště a čekal na ni. Včera večer mi telefonovala, že přiletí a ať prý na ni počkám před budovou. A tak jsem čekal a nenáviděl ji. Představoval jsem si, pořád dokola, jak se ty dveře na fotobuňku rozevřou a v nich bude Ona.
Ona, na svých vysokých jehlových podpatcích.
Ona, se svou krátkou sukní a hlubokým výstřihem. Ona, pochodující reklama na kosmetiku a parfémy. Ona, s tím svým úsměvem a pohledem hladové šelmy. Nenáviděl jsem ji.
Od mé levé ruky se ozvalo zapípání. Nervózně jsem se podíval na ciferník hodinek, které jsem dostal od svého otce, ale místo nich jsem hleděl na digitální display skvělých hodinek pro pravé muže od Armaniho, které mi loni dala k Vánocům. Ukazovaly 17:00.
Nenáviděl jsem ji a čekal.
Představoval jsem si, že se ty dveře na fotobuňku prostě neotevřou a ona bude stát za nimi. Bude zuřit. Dupne si nožkou na jehlovém podpatku, klopýtne, neudrží rovnováhu... a toho chudáka, co jí pomůže ze země, uhodí kabelkou.
A já budu stát před budovou, jak chtěla, a čekat na ni.
Příliš lákavá představa.
Zahnal jsem ji posledním hltem z plechovky s nápisem Guiness.
Příliš nereálná.
A pak se to stalo. Dveře se otevřely a z nich vykráčela puma. Puma na vysokých podpatcích.
Rukou jsem rozdrtil plechovku a nechal ji spadnout na zem. Odkutálela se opodál se zvukem pomačkaného plechu kutálejícího se po betonu. Puma přišla ke mně a své ostré dlouhé tmavě rudé nehty zaryla do mého zápěstí.
Zavyl jsem bolestí.
V duchu. Ale i kdyby to bylo nahlas, nevšimla by si toho.
Nenávidím její nehty.
"Co je na mně nového?" zašveholila místo pozdravu. Prohlédl jsem si ji od hlavy k patě.
Dokonale upravené lokny, jako vždy. Dokonalý make-up, jako vždy. Dokonalé šaty na dokonalém těle, jako vždy. Dokonalé boty, vylepšující její víc než dokonalé nohy, jako vždy.
Nenávidím dokonalost.
"Ehm," zakoktal jsem se, "moc ti to sluší." Upustila mou ruku a mnou projela úleva. Naoko se zamračila.
"No tak!" řekla svým nejsladším hláskem, "copak sis ničeho nevšiml?"
Otočila se na podpatku kolem své osy, abych si ji mohl prohlédnout ještě lépe.
Nenávidím její sladký hlas.
"No...," začal jsem nejistě, když dotančila. Nemohl jsem přemýšlet pod tím jejím upřeným pohledem plným naděje, že ji konečně docením, "máš nové šaty?"
Naoko zklamaně svěsila ruce a v rámci svého výstupu působivě dupla nohou.
Nenávidím její pohled.
"Napovím ti," řekla a svou dlouhou paží ukázala na vlasy. Zadíval jsem se na její vlasy v doufání, že ta fraška už brzy skončí. Usmál jsem se. Lépe řečeno vycenil jsem všechny své zuby.
Vím, že to má ráda.
"Jsi ostříhaná!" zvolal jsem sebevědomě.
Zaťala pěsti tak silně, jak jen jí to její nehty dovolily.
"Ne!" procedila skrz zaťaté zářivě bílé zuby, "barva."
Pak se otočila a vydala se směrem k parkovišti. Kroutila boky a její vysoké jehlové podpatky klapaly o kamennou dlažbu. Šel jsem za ní.
Už jsem říkal, jak moc nenávidím její vysoké jehlové podpatky klapající o kamennou dlažbu?