Opustit pravdu, jež leží ti u nohou,
spáchat zločin nejtěžší pro lásku,
uchopit za křídla pavučinu snovou,
strhnout si z očí popravčí pásku.

Před střelou do týla nedá se utéct,
nedá se utéct před tvými dotyky,
chtěl bych tvé tělo něžnostmi ztéct,
malovat barvami na tělo svastiky.

V krásném okamžiku laskavého pochopení
vždy, když k životu květinu provázím,
pak v momentě snu cítím ukojení,
v předtuše nejtěžší zločin tvůj překazím.

Se slzami tvými já k životu přivedu
verše vláčně a pomalým tahem,
před tím však vložím srdce své do ledu,
stanu se sám sobě masovým vrahem...