O té bájne čarodějce
slýchal jsem častokrát
z příběhů dávných staletí
snad historie mohla lhát.

Miera s vlasy jako uhel
očima zelenýma nad jiné
v šatu těsném, poskrovném
ta vedla věty podivné.

Její slova měnila se v vzduch
tak temný, leč neviděný dým
zprvu zabalená v pozlátka
po vdechnutí ve smrtelný plyn.

A tak rozdávala po dávkách
i dnes rozdává, snad nesmrtelná
možná nechtěli jí u brány
Miera, žena, přízrak, nezničitelná.

Rozhlédni se po svém okolí
jistě nalezneš, skrývá se vějíři
laskavosti a cukrkandlu strojená
ráno srdce opěvuje, večer na talíři.