Seděl jsem na dřevěné a již dosti opotřebované lavičce a očima neustále sledoval čas na malých stříbrných hodinkách. Bylo 19:23 a mně zbývalo už pouhých sedm minut. Celá místnost byla velice malá a skromně zařízená. Pár skříněk připomínající doby spartakiád a jedna dost nepohodlná lavička. Slabá žárovka pouze občas děsivě blikla a tak hlavním zdrojem světla bylo pár posledních paprsků z otevřeného okna. Skoro až těžké uvěřit, že se taková místnůstka nachází zrovna na tomto místě. Mně však svým způsobem vyhovovala naprosto dokonale. Bylo v ní ticho a její poněkud odchýlená poloha, na západ celého komplexu, izolovala hluk zvenčí. Chvilku jsem jen tak nasával tu krásnou atmosféru klidu a vzpomínal na další hromadu okamžiků, kdy pro mě ticho bylo naprosto deprimující a nežádoucí. To ovšem pro tento okamžík, pro těchto pár minut, neplatilo. Opět jsem pohlédl na hodinky, které ukazovaly 19:28. Věděl jsem, co to znamená, a pořádně jsem se naposledy protáhl.
Dveře otevřela, nebo spíš rozkopla noha mého dobrého přítele a zárověň trenéra, Steva. Nic neříkal, ovšem jeho vyčítavý pohled mi prozradil, že se mu má relaxace tak daleko od místa, na kterém mám být za dvě minuty, nelíbila. Ostatně jako nikdy. Zůstal stát ve dveřích a prudkým trhnutím hlavy mi naznačil, abych si pospíšil. Celkem neochotně jsem vstanul a následoval ho. Cesta byla klikatá a neurčitý šum lidských hlasů se neustále stupňoval. Byl jsem blíž a blíž cíle a ono tak vyhledávané ticho bylo v nedohlednu. Po pár dalších metrech Steve otevřel, tentokrát rukou, druhé dveře a já to uviděl. Obrovská hala plná lidí, kteří byli rozprchlí po tribunách a které dominoval podivný, ale také dobře známý kruh uprostřed. Od něj se táhl asi třicet metrů dlouhý červený koberec. Po stranách byl lemován úzkým zábradlím, které nezvládalo dav zvědavých tváří. Jejich řev, kterým na sebe neustále upozorňovaly, byl občas přerušen řečí některého z hlasatelů. I já jsem během těch pár okamžiků zaslechl své jméno. Steve mi jen poklepal na rameno a nostalgickým hlasem zamumlal něco o mých začátcích, kdy mě poprvé dostal na trénink a kdy jsem vyhrál první zápas. Sám jsem se tam myšlenkami na okamžik přesunul, ale hned jsem trhnul hlavou a promnul si oči, abych byl ze svého snění co nejrychleji zase zpět po boku Steva. Takové vzpomínání si může dovolit pouze vítěz. A mě od vítězství dělila jedna opravdu velká překážka, ke které jsem se neustále rychleji blížil. Fotografové se nakláněli do nejrůznějšíh poloh, aby mohli zachytit mou všední tvář. Párkrát jsem zvedl ruku s vítězným pohledem do vzduchu, abych ujistil své fanoušky o své neporazitelnosti. Ovšem přesvědčit jsem se snažil hlavně sám sebe. Cesta jakoby neměla konce. Nevadilo mi to. Nakonec jsem se přece jen dostal ke své obrovské překážce. Gregor byl vysoký asi 190cm, měl krátce střižené blond vlasy a svalnatou postavu. Když jsem k němu došel, (přímo do středu našeho kolbiště) a zvedl ruce na úroveň brady, v hlavě se mi promítla všechna jeho vítězství, která mi naháněla strach.
Ještě jsem očima přeletěl po kruhu, v jehož středu jsme se nacházeli a který zároveň ohraničoval naše bojiště. Připadal mi náhle velice malý. Ruce zdvihnuté na úroveň hlavy se mi nepatrně zatřásly. Poznal to. Prásk ! Ozve se gong a začíná první kolo. Soupeř nasadil vysoké tempo. Golemovy pěsti neutuchají. Svižně se nahýbám do stran a jeho ranám nastavuji lokty. Většina ran jde mimo a ty zbylé blokuju, ale každý úder, byť do paže, je jak rána kovadlinou. Nadále ustupuju a čekám na vhodný okamžik protiúderu. Na jednu jedinou pauzičku v jeho útoku. Můj prosebný pohled očividně nefunguje, protože Gregor dál postupuje vpřed. Neustále ustupuju a vyhýbám se ranám. Už nemohu ustupovat, nemohu vylézt z kruhu! S tímhle rozhodnutím naberu trochu odvahy, nechám prosvištět jeho pěst asi deset centimetrů od své hlavy a plnou silou vystřihnu obloučkem pravý hák na jeho čelist.Gregor útok nečeká a ránu schytá v plné síle. V naději, že se karta obrátila, se rychle přesunu trochu doprava a... Na nic dalšího už není čas. Gregora můj úder takřka nezpomalil a já tentokrát tomu jeho nestíhám uhnout. Padám k zemi, ale okamžitě vstávám. Fanoušci křičí jeho jméno, hlasatelé barvitě popisují můj pád po prvním inkasovaném úderu. Soupeř se usmívá. Snažím se hned úder vrátit. Rychlým trhnutím doleva uhnu jeho další ráně a z první pozice zahájím svůj protiútok. Ten ovšem moc dlouho netrvá. Gregor k mému překvapení neprojevuje žádnou snahu o jakoukoli defenzivu, nebo snad ústup. Jednoduše skoro dobrovolně inkasuje hned několik ran do oblasti břicha a hrudního koše, skoro jakoby to necítil. Čas, který mě nechává do sebe bušit, využije v nápřahu. Tentokrát míří na břicho a já silou nárazu okamžitě poodskočím o dva metry vzad. Nevěřícně na něj vykulím oči. Začínají mi docházet síly a jeho sebejistý pohled nasvědčuje, že to tuší. Další dvě rány neminou svůj cíl a já opět ustupuji. Naprostou prioritou je vyhnout se jeho děsivým útokům, ovšem sem tam se mi povede šlehnout po něm lehce pěstí. To však skoro vůbec nezaregistruje a dál pokračuje. Nestíhám ustupovat, blokovat ani uhýbat. Po pár minutách opět padám. Gregor už vítězně zvedá ruce. Hrudí i hlavou mi projíždí palčivá bolest. Snažím se vstát. Nejde to! Na rozdíl od hrdinů ve všech druhořadých filmech mi v uších nehraje vítězné „eye of the tiger“ ani před očima neběží motivační proslov trenéra před zápasem, který by mě postavil na nohy. Slyším jen zklamané hlasy některých fanoušků a sebejisté pokřiky Gregora. Náhle však cítím, že to půjde. Touha vidět soupeře padnout, vyhrát a nezklamat své fanoušky. Touha nezklamat sám sebe a dojít si pro vítězství. Ta je silnější než bolest a já vstávám. Gregor se okamžitě otáčí, ale ruce vzhůru nezvedá. Sleduje mě a jeho sebejistý výraz z tváře pomalu mizí. Každý můj byť vratký krok je provázen burácejícím řevem fanoušků a tentokrát jsem to já, kdo vidí v jeho očích strach. Nakonec ruce přece jen zvedá odhodlán pokračovat. Všechna Gregorova technika i koncentrace je však rázem pryč. Jen zběsile máchá rukama kolem sebe ve snaze ukončit souboj a vrátit mě zpátky na zem. Překvapivě ladně se vyhýbám všem jeho nesoustředěným úderům, které sviští vzduchem. Na jeho čele se konečně objevují kapičky potu a další známky únavy. Vím, že teď přišla moje chvíle. Provedu ještě pár úhybů do stran a vší sílou ho pěstí udeřím do prsou. Rázem mi projede zápěstím ostrá bolest a něco křupne. „Au!“ syknu bolestí a okamžitě odskočím, abych neschytal další úder soupeře. Ten však nepříjde. Gregorovy ruce sjedou podél těla a místo útoku mě propálí jeho vyčítavý a trochu překvapený pohled zároveň. Golem padá k zemi a nezvedá se. Chvilku tomu nemohu uvěřit a jen tupě zírám na jeho ležící tělo. Náhle se všechna ta potlačená bolest vrátí a já se pro pohár spíš doplazím, než vítězně doběhnu. Euforie z vítězství je však výborným lékem a já celý pohár zvedám vítězně nad hlavu.
Seděl jsem na dřevěné a již dosti opotřebované lavičce a očima neustále sledoval čas na zlatých hodinkách se svými iniciálami. Bylo 21:12 a mně zbývaly už pouhé tři minuty. Skoro až těžké uvěřit, že se zrovna já nacházím v tak malé a nevybavené místnůstce. Měl jsem na ni však dobré vzpomínky, a tak mi pro tento den naprosto vyhovovala. Dveře horlivě otevřela ruka mého dobrého přítele a zárověň trenéra, Steva. Nic neříkal, ovšem jeho vyčítavý pohled mi prozradil, že se mu má relaxace tak daleko od místa, na kterém mám být za dvě minuty, nelíbila. Ostatně jako nikdy. Jen jsem se na něj sebejistě usmál a naposledy si prohléd zarámovaný článek, který popisoval mé vítězství před sedmi lety. „Je čas to zopakovat, nemyslíš?“ pronesl jsem k němu a svižným krokem vyrazil ven. Už z dálky bylo slyšet mé jméno..