, 15. 1. 2012, Povídky
Pevně mi stiskl ruce a strhl mě na postel. Byla jsem v šoku, ale bránila jsem se, seč mi síly stačily. Křičela jsem, nezdálo se však, že by chtěl přestat s tím bláznovstvím a pustit mě. Kopala jsem, ale nechtíc jsem se o něj praštila svou bolavou nohou a tak jsem jenom vykřikla bolestí.
Skláněl se nade mnou a dlouho mi hleděl do očí. Sledoval, jak se mu snažím uniknout a ani okem nemrkl. A pak se sklonil a škádlivě mi olízl rty. Chtěla jsem ho kousnout, ale nakonec jsem jen zuřivě zaskřípala zuby, jelikož se mi nepodařilo jej ani takto potrestat.
Co budu dělat? Co se s ním stalo? Proboha, Gabrieli!
„Nedělejte to, Gabrieli!“
Jeho stisk najednou povolil.
„C-co jsem to…?“ nestačil však doříct, protože jsem mu vrazila facku a než se vzpamatoval, stačila jsem si jakž takž nazout botu na bolavou nohu a rozběhnout se pryč.
Zanedlouho mne opět pronásledoval.
Ne… tentokrát mě nesmí dohnat!
Neměla jsem čas přemýšlet nad tím, co se stalo s tím gentlemanem, kterého jsem před několika týdny poznala. Teď už to pro mě byl jen prachobyčejný ničema.
„Počkejte!“ volal. „Omlouvám se! Je mi to líto…!“
Neposlouchala jsem ho. Nezastavovala jsem. Snažila jsem se mu uniknout i když to s bolavou nohou šlo jen ztěžka.
„Počkejte!“ zavolal ještě naposled a pak se na dlouho odmlčel. Dokonce jsem měla pocit, že neslyším jeho kroky.
Trochu jsem zpomalila a snažila se vydýchat. V noze jsem cítila hrozivou bolest, ale nic se nemohlo vyrovnat hrůze, jakou jsem pociťovala.
Neměla jsem sem chodit! Nikdy!
Znova jsem přiměla své tělo k pohybu. Ale pak mě zasáhla ta šílená slova jako blesk.
„Počkejte, slavíčku! Počkejte, skřivánku! Jen počkejte!“
Tón, jímž tato slova byla pronesena, byl stejně drásavý, jako když se pomalu, ale zároveň dostatečně rychle trhá látka. Drsný a chladný.
Přidala jsem do kroku.
Proboha, i kdybych si měla tu nohu zřídit natolik, že bych už nemohla nikdy chodit, tak ať mi teď ještě poslouží!
Konečně! Schody. Zatemnilo se mi před očima nad tím, jak vysoké to patro je. Před tím mi ta výška nepřišla, ale teď se zdála nesnesitelná. Začala jsem opatrně scházet, ale on se již blížil. Snažila jsem se zrychlit.
Ne, nejde to!
Jediná věc, která mě napadla, bylo sáhnout do kapsy a vytáhnout mobil. Roztřesenou rukou jsem nacvakala zkratku pro telefonování svému bývalému příteli.
Sakra! Zvedni to! Prosím, zvedni to!
Trvalo věčnost, než to zvedl!
„Prosím?“ při zaslechnutí jeho hlasu mi do očí vhrkly slzy.
„P-prosím, p-přijeď,“ řekla jsem mu roztřeseným hlasem. „Jsem t-tam. U-u Gabriela. Pomoz mi, p-prosím…!“
Najednou jsem už mobil nedržela v ruce.
„Ale, ale,“ protáhl. „Holubička volala svého holoubka?“
„Jsi tam? Odpověz! Jsi tam?“ ozývalo se z jeho ruky. „Hm… asi jí přeskočilo…“
PÍP!
Zavěsil.
„Pojďte!“ poručil. „Budete zpívat!“
„N-ne!“ vrazila jsem mu další facku.
„Ale ano,“ řekl, uchopil mě za zápěstí a nemilosrdně je drtil svým pevným stiskem.
Ať přijede, prosím, ať přijede!
Jenže nepřijížděl.
Mezitím mě můj věznitel odtáhl do salónku. Při pohledu na těla těch mrtvých ptáků se jen křivě pousmál. Pak mě posadil do křesla.
„Tady se vydýchejte!“
Zůstala jsem sedět a přemýšlela jsem. Gabriel… tohle přece nemůže být on. Může to být? Je opravdu tak nemocný, že věří, že je svůj vlastní otec?
„Jste blázen!“ vykřikla jsem.
„Mlčte!“
„Jste blázen, nedivím se, že ona byla radši s jiným!“
„Co vy o tom můžete vědět?“
„Nevím nic, ale vidím, jak se teď chováte-!“
Naklonil se ke mně. Najednou byl tak blízko, že jsem cítila jeho mátový dech.
„Vy o tom nevíte vůbec nic. A mlčte. Budete zpívat!“
Můj dech byl rychlý a plytký – příliš nevhodný ke zpěvu, to mi dodávalo čas. Ale chtěla jsem to naposled zkusit po dobrém. Zlehka jsem zdvihla ruku. „Gabrieli, prosím, nechte mne jít,“ pohladila jsem ho po tváři. Cítila jsem mezi námi zvláštní napětí. Byl tak smutný a tak krásný, avšak zároveň mi nyní naháněl hrůzu.
„Nemohu,“ zavrčel a odtáhl se.
„Gabrieli?“
„Hm…“ stál ke mně otočený zády.
„Miloval jste někdy někoho?“
„K čertu! Proč se na to ptáte?“ zaskřípal zuby. Ale poté ne tak rozlíceně dodal: „Do toho vám nic není.“
„Gabrieli,“ opakovala jsem jeho jméno, protože jsem si právě uvědomila, že nyní nad ním získávám moc. „Vy jste nikdy nikoho nemiloval?“
„Není to jedno?“
„Nebyl jste zamilovaný do žádné ženy?“ stále jsem naléhala.
„Ta žena dala přednost jinému.“
„Komu?“
„Nechte už toho vyptávání!“
„Nestala se ta žena manželkou vašeho otce?“
„Mlčte!“
Ano, uhodila jsem hřebíček na hlavičku. Historie tohoto domu byla mnohem temnější, než se mi jevilo. Nejen vraždy, ale i pošlapaná láska. Toto sídlo se bezděky stalo svědkem hrůzných činů i vášní.
Vzpomněla jsem si na jeho slova.
„Pak v přesvědčení, že i to dítě v kolébce, je zrádce, který nemá nic z jeho krve, malou vzal a utopil.“
Ta holčička byla jeho dcera?!
„Jak ta žena vypadala?“
Otočil se, v očích se mu hrůzně zalesklo. „Jako vy!“
Jako já? Doposud jsem doufala v to, že ho zabavím a podaří se mi uniknout, nějak. Ale nyní jsem zůstala jako přikovaná. On se mezitím posadil ke klavíru.
„Zpívejte. Až najdete slova pro tu píseň, pustím vás.“
„J-já nemám slova,“ namítla jsem.
„Zkuste do písně vložit ta, co vás napadají.“
„Ale-“
„Pokuste se o to! Prosím…“
Ta prosba, kterou dodal, byla jako tichý ševel rákosí. Ne, byla to prosba člověka, co touží po vyplnění svého snu už dlouhá léta a celou dobu k tomu směřuje, ovšem nyní už na to rezignuje.
„Dobře… Pokusím se,“ svolila jsem nakonec.
Začal hrát…
„Utíkám,“ zazpívala jsem a pozorně jsem sledovala, co udělá, ale on hrál dál, „jak ticho z toho pokoje. Unikám všemu, co tu ze sna je.“ Vlastně jsem popisovala své pocity a touhu být pryč. Nechápala jsem už vůbec nic. Ale snažila jsem se tomu všemu porozumět. Hleděla jsem na mrtvá těla těch nevinných zvířat, která stále ležela na podlaze. A zničehonic mě ta slova prostě napadala a já zpívala dál… „Vzklíčilo to najednou, něžné i děsivé.“
„Pokračujte,“ řekl v mezihře prosebně.
„Jen uniknout a spatřit nové svítání. Postřehnout v něm mlčenlivé vyznání. Ve svých snech to opouštím, to místo hrozivé,“ můj zpěv se rozléhal po celé místnosti. Dvě barvy – zvuk klavíru i můj hlas – začínaly svůj tanec zcela samostatně, ale v momentě střetnutí jsem pocítila ryzí soulad a harmonii. A pak následoval refrén. „Dám ti sen, co vyrůstal potají. Dám ti slova, co má ústa šeptají. Nezapomínej! Dal jsi slib! Dám ti píseň, když toužíš slova její znát. Dám ti sebe, jen mne nesmíš připoutat. Nezapomínej! Dal jsi slib!“
Půlka písně byla za námi.
„Ještě střed a druhou sloku. Jde vám to výborně.“
Ano, bylo to neskutečné. Zpívala jsem, přestože jsem ještě před chvílí byla ochromena strachem. Zpívala jsem a opět ve mně vzrůstal pocit zvláštního klidu, který jsem pociťovala pouze a jen s ním. Tou písní jsem překonávala svůj vlastní strach i své démony.
A on se usmíval.
„Po tvářích mých slza stéká. Prchá pryč. V dnech tajemných mě tma leká. Tak cíl už vztyč.“
„Výborně!“
„Kde tě mám,“ zaznělo z mých úst a on se ohlédl, „můj příteli v hudbě své.“ Hrál a díval se mi do očí. I já mu ten pohled opětovala. „Vzpomínám, jak bývalo to kouzelné. Zmizelo to najednou, něžné i děsivé.“
Pak se melodie o trochu zvedla.
„Podívej, už blíží se svítání. Tak vzpomínej na své tajné vyznání. Cos zaklel v sobě navěky, to je teď hrozivé.“
A poté následovaly rozložené akordy, které vystupňovaly napětí a posunuly refrén výš.
„Dám ti sen, co vyrůstal potají. Dám ti slova, co má ústa šeptají. Nezapomínej! Dal jsi slib! Dám ti píseň, když toužíš slova její znát. Dám ti sebe, jen mne nesmíš připoutat. Nezapomínej! Dal jsi slib!“
Píseň skončila a my jsme na sebe hleděli s úžasem. Byl to zvláštní okamžik. Cítila jsem se naplněna těmi slovy, tou melodií, avšak zároveň jsem byla vyčerpaná a prázdná.