Nevím už pokolikáté sedím sama v cizím městě v parku a čekám.
Na tvář mi padá letošní první čerstvý sníh a roztává mi na horkých tvářích, rozpálených z očekávání.
Setřu si roztáté vločky ze rtů a koutkem oka spatřím, jak se mezi padajícími vločkami objeví tolik známá postava.
Horké tváře mi snad ještě více vzplanou a srdce se mi rozbuší v divokém rytmu pádícího stáda koní.
Konečně přišel a já mu můžu pohlédnout do očí a nechat se utápět jejich barvě horké čokolády.
Pohled z očí do očí trvá jen chvíli, než se jeho ruce sepnou z mými zády, ale pro mě je ta chvíle věčnost vesmíru v celé jeho nekonečnosti.
Polibek místo pozdravu je jako výbuch toho věčného vesmíru, čas se zastaví a já nechci nic, než tu stát pod úzkým světlem pouliční lampy, nechat na sebe padat sníh, co nedokáže zchladit touhu, kterou mám ukrytou ve všech koutech svého těla a vnímat blízkost toho člověka, který nezván, převrátil můj život vzhůru nohama.
Mé přání sice zůstane nevyslyšeno ve chvíli, kdy se naše rty rozpojí a my ruku v ruce kráčíme parkem. Nechám se vést jako marioneta až ke dveřím hotelového pokoje, kde na směšnou chvíli uhasíme tu touhu, která roztává sněhové vločky a mění je v horkou páru.
Ráno pak, ač jsem vzhůru, dlouho nechci otevřít oči, chci si ukradnout ještě krátkou chviličku, kdy mohu ležet vedle člověka, jehož miluji a vnímat teplo jeho těla, tlukot srdce, které v noci tak divoce bilo a poslouchat nyní tak klidný dech, kterým mi v parku zahříval zkřehlé ruce.
Ale nemilosrdný čas zastavit nejde.
Co vše může člověk prožít za jeden den? Den, který začíná končící nocí, během které křičím rozkoší, sténám touhou a pláču štěstím a končí začínající nocí, která je ale plná slz neštěstí, strachu a bolesti.
Jsem totiž jen pouhou milenkou zadaného muže. Vdanou milenkou.
Proto to cizí město. Co kdyby nás někdo známý potkal?
Proto ty slzy strachu. Co když to bylo naposledy?
Nevím zda mne on miluje. Nevím zda mu na mne záleží.
Já vím jen to, že on ve mně vzbudil lásku a touhu, o které jsem myslela že už nepřijde, že se ztratila někde v hlubinách manželství.
Miluji ho.
I když setkáváním s ním riskuji vše co mám, své manželství, domov, duši, nevzdám se ho, dokud on sám o mě bude stát.
A co když jednou, až zase přijde zšeřelým parkem, zašeptá místo polibku: Miluji tě.?
Chcete mě soudit?