Byl stvořen svět, ten plný moří,
pak vládce co mu život dal,
po moci jako blázen hoří,
nad ostatními pán a král.
Žil v klidu, pár tisíc let,
o nic víc se nestaral,
pomalu tak ničil vlastní svět,
s přírodou se nepáral.
Dnes už je všem lidem jasné,
snad nad slunce jasnější,
že opustilo nás vše krásné,
že měli být vlídnější.
Země rozhodla se v jednu chvíli,
dlouze krutovládou soužená,
že pošle k nám démony a víly,
však dost už byla zkoušená.
Místo deště kapky krve,
na hlavy se snášejí,
zahlédl jsi mrtvé prvé,
jak bez duší kráčejí.
Paní nemohla tu hrůzu vidět,
tak puklo její srdce,
člověče měl by ses stydět,
od její krve máš ruce.
Pak v poslední tvé vteřině,
peklu sebe zatratíš,
a duši předáš hlubině,
prach jsi a v prach se obrátíš.
Dým teď stoupá z mrtvé země,
to život její odchází,
odešlo i lidské plémě,
jak smrt se s kosou prochází.
...
Tak milujme a buďme šťastní,
než Země řekne provždy dost,
člověk ten svět sotva vlastní,
je v něm pouze jako host!!!
...