když noci tíže olověná
pomalu doléhá na čelo, na ramena
tehdy můry tiše přilétají,
plátky křídel tělo pokrývají.
Na očích mince, v ústech pachuť kovu
tělo pozvedne se zpod příkrovu
zbaveno nánosu, který je mění v prach.
Zaskřípe jemně loďka na vodách.
Jenom stín sametový vzlétne v onu stranu,
kde čas krystalizuje v šestihranu.
Je pohár času světlem naplněný,
na chvíli křídly bít
a utonout v tom jasu.
Zatím ruka váhání
nevědomě odstraní pečeti pentagramu.
Lemuři, larvy, stíny amorfní
celá smečka klamu
vyhladovělá uvězněním,
pátrá po vůni utrpení.
Pod ochranu
jediné krůpěje, jež stéká po hraně
schoulí se bytost bezbranně.
A tehdy vzkřikne noc jak racek nad sítěmi
zatímco první paprsek se střemhlav řítí k zemi,
den probouzí se, zbavený všech pout.
Pod letmým dotykem té neskutečné běli
girlandy můr se náhle rozletěly.
Z nich každá odnáší si tisící díl těla
až ránu zůstane jen slupka ztrouchnivělá
jež ve větru se hrozí rozpadnout...