Pohltil to čas.
Jako voda, co smyje stopy z písku,
jako oheň, co vše spálí.
Z pod zvadlých řas
tryská sůl, jenž usedá na řetízku,
na duši vráska a pálí.

Uschla bílá růže,
pozbyla pramene jejího srdce.
Co jen sama zmůže,
leda se dobrovolně upsat smrtce.

Slunce zhaslo, berani šedí mají rej,
jak to, že ji ani kapka nesmočí?
Vlastně, k čemu by to bylo?
Na nebi je vzkaz vypálen : Něco si přej!
Chceš hledět do milovaných očí, nebo,
aby tě jeho náručí ovinulo?

Chtíč si schovala,
protože věří na šťastné konce.
Jak je troufalá,
vždyť není v pohádce.

Dík tomu teď bloudí,
nad okvětím roj žalu a čirého stesku,
ale v kořenech je i zloba.
Stále silna jde poutí,
leč bílé lístky již neznají lesku
a při každém kroku číhá zrada.

Poznala vábení neznámého,
všeho, co vrátilo by jejímu květu sílu.
Nenalezla ale pocitu samého,
jako když měla milovanou žílu.

Zas vrací se zpět
ke své milé půdě,
ale se strachem, že uvadne dočista.
Bude chvíli čnět,
pak zbarví se rudě
a nastane poslední očista.

Tiše se trápí,
již zřekla se všeho.
Zem skrápí,
ať najde klidu svého.

Proč nebyl se mnou, když jsem se trápila?
Z jakého důvodu zbaběle se schoval?
Já hloupá vždy byla ku pomoci!
Pokaždé jsem se k jeho kapkám plazila.
Lživými pouty mě k sobě přikoval,
jen, abych s ním byla do noci!

I přesto je mou krví,
mým úsměvem i smutku důvod.
Vždyť on byl prví,
jež dal k novému životu úvod.

K mému štěstí mi stačil on
a jeho studený vánek,
co doprovázel ho, když mě ovinul.
Nastal však mé duše skon,
on navštívil pár studánek
a najednou ten cit, jakoby pominul.

Já zůstala věrna, čekala jsem stále,
že přijde a dá mi polibek, i když chladný,
jenž hřál pocitem, že zabalena jsem v šále.
Tím ochřadla jsem, že dlouho nepřišel žádný.

Já stále doufám, že ten pramen je princem mým,
co mě osvobodí z vysoké věže
a učiní květem svým,
abychom znovu, spolu mohli vzít lásky otěže.