Noční déšť snoubí se s mým smutkem,
jako by do srdce mi sáh.
Nemůžu spát a své pocity utvrzuji
myšlenkami na tebe.
To toto století zabíjí tvé Já,
to náš vztah ochladil tě v led,
jenž uprostřed pulsuje steskem.
Chtěla bych rozpustit temnotu skutkem,
co překročil by ten tvůj kamenný práh.
Přesto tě v tvé síle obdivuji
a obracím se znovu do sebe.
Posbírám střípky, co zachytila slza má
vždyť život není med.
Tak jako začal velkým třeskem,
skončí se zahubením lásky k člověku.