Tíha vlastního stínu.
Sama v lidském změti - mozky umrtvené vínem.
Jistě pomalu tíhnu
k tomu faktu v paměti, že opít se mohu jen mým splínem.
Všude tma a jen blábolení
těch opilců, co mění se v opice.
V rozmluvách samé pranice,
kdo dal k tomu svolení.



Ironie hlavním vtipem.
V odrazu sklenic se na mě culí ten odporný pošklebek.
Bezduchostí každý polapen.
Nevím, proč všem debilita kouká z vnitřku lebek.
Hrdelní smích a zvláštní skřeky
hrají v hlavě jak škrábnutá deska.
Budí chuť utopit se ve vlnách řeky,
jen, ať dav ztroskotanci zatleská.



Boj,
kde rozhodčím je smrt a život.
Takže má si být každý roven.
Roj
včel ta společnost je mající návod,
jak ty jiné potopit do hoven.
Musím se smát tomu divadlu,
ale zároveň je mi zle,
když vidím jak se pomalu
kvůli sviním měníme v puzzle.



Je to k pláči, je to k smíchu,
ale udělat něco nemá cenu.
Někteří jste sráči oblečeni v nachu,
to, co provedli jste vám nikdy nezapomenu!