Ocitl ses v světě cizím,
snad se tedy poučíš,
nevyplatíš zlatem ryzím,
co se tady naučíš.
Tvoje sny a tvoje touha,
jediné co zatím znáš,
cesta bude hodně dlouhá,
na konci se nepoznáš.
Tenhle svět je duší tvojí,
jenom pouhým odrazem,
i hrdina kleknout bojí,
si před tímhle obrazem.
Temné kouty, kruté stíny,
zaprodaly mysli své,
pár kilometrů černé hlíny,
pokrývá teď srdce tvé.
Dobré světlo, světlo míru,
vynoří se v hlubinách,
ve chvíli kdy ztratíš víru,
snad ve chvíli kdy přijde strach.
Sbohem Terro, rodná Země,
zůstala si v mých snách,
navždy jsi a budeš ve mně,
než se srdce změní v prach.
Až prach vítr rozfouká,
po okolí mého kříže,
budou moje myšlenky,
zase tvému světlu blíže.
Tvoje ego, tvoje pýcha,
co to tady znamená?
Planeta už sotva dýchá,
jako ty je znavená.
Zachránit se ještě můžeš,
avšak ztratíš duši svou,
když myšlenky nepřemůžeš,
těš se na smrt zlou!
Teď pochopils smysl bytí,
všechno rád bys odčinil,
konec je však tvému žití,
trest za to, cos učinil.
...
Pak bez jediné kapky krve,
puklo dvoje srdce,
planety bylo to prvé,
druhé v tvojí ruce
...