upíjel jsem života
bych prázdnou sklenku
do zdi hodil

ta dvakrát už je dopita
když ze dna tváře zrcadlením
čas mi roky osamění
naposledy počítá

tu v odcházení
zastesknu si k návratu

však z mluvky zbyl jen obraz němý
jež slova zemi slané vložil
a v krku kravatu

co levá ruka vázala mi
ve chvatu

a ponížení