Noční výprava
Před dvěma měsíci jsem trávil prodloužený víkend na chalupě, která patří mému dědovi. Nachází se v nejsevernější vsi v Čechách, v Lobendavě. Je to v celku poklidná vesnička jen s několika domy, kostelem a hospodou.
Jezdím sem už od malička. Zdejší klid mi umožńoval se uvolnit a užívat si prosté existence.
To se však jednoho večera, v němž nad rozjímáním zvítězila nuda, změnilo.
Celý den jsem se jen potácel a nenašel žádnou uspokojující činnost. Až večer se mi v hlavě zrodil nápad, z něhoš vzešel zážitek, který mě bude děsit do konce života. Noční výprava na Jáchym.
Tak se nazívá kopec ležící asi jeden kilometr za vsí. Můj cíl byla však velmi zachovalá rujna kostelíka stojící na vrcholu.
Až na konec vesnice mi svítily na cestu lampy. Na polní cestě jsem si uvědomil jak krásně měsíc osvětluje krajinu a vykresluje siluetu onoho kopce.
Avšak měsícem osvětlená pěšina vedoucí k lesu měla být posledním úsekem, kdy jsem cítil to příjemné vzrušení z noční výpravy.
Mezi stromy se výrazně zhoršila vyditelnost. Zalitoval jsem, že sebou nemám baterku. Sotva po padesáti metrech se za mnou začal ozívat jakýsi šramot. Byl velice tichý, na hranici slišitelnosti. Nějaké šustění mě přeci nerozhází. Jsem si Říkal. Klid mě však definitivně přešel v okamžiku, kdy jsem strnul po zeslechnutí naprosto zřetelného popoběhnutí za mími zády. Srdce se mi zozbušilo překotnou rychlostí. Nikde ale nebyla ani známka po něčem, co by mohlo ten zvuk způsobit. Jelikoš jsem se nechtěl zbaběle vracet domů. Přesvědčil jsem sám sebe, že zvuk mělo nasvědomí nějaké střeštěné zvíře. Výrazně jsem zrychlil krok a stoupal do strmého svahu až se nade mnou konečně oběvil obrys cíle.
Procházal jsem kolem povalených obeliskú, jěž kdysi tvořily křížovou cestu. Šramot ustal a tep se mi začínal zlidńovat. Stavba kostelíka působyla impozantně a ponuře. Vystoupal jsem dva schody a vydal se navštívit vnitřek budovy. Myslel jsem, že to bude vrchol mé odvahy, ale byl to spíš vrchol šílenosti.
Vidím to stále živě. Procházím kameným obloukem, dál pod balkonem a kráčím ke kapli na potějším konci místnosti. Dlažba je již napůl rozebraná, ve zdech vyryté slušné i neslušné nápisi a ze sropu jsou vyrvané reliéfi andělů. Dospěl jsem na konec místnosti a začíná se mě zmocńovat pocit děsu. Zvuky z lesa se vracejí a nabívají na intenzitě. Je slišet i to šílené cupitání, které krouží kolem rujny. Postupně mě zahlcuje strach. To netuším, že to nejhorší mě ještě čeká.
Přes všechen ten hluk venku, i přes můj sýpavý dech rozpoznávám jěště nějaké cizí těžké oddydhování. V žilách mi tohne krev při pátrání po jeho původci.
Mám pocit, že srdcce mi přetalo tlouct a dech mě opustil. Můj pohled se stočil k východu. Východ, nad východem je balkon, na balkoně žebřík co vede do podkroví. Z žebříku se sápe obrys neuvěřitelně mohutné, těžkopádné postavy.
Ten pohled ve mě vyvolal tak intenzivní hrůzu, že se mi málem podlomila kolena. Měl jsem strach z těch věcí venku, ale děs ztoho co je uvnitř byl o hodně silnější.
Upřel jsem oči opět k východu a rozběhl se. Díval jsem se jen před sebe a co se děje kolem sem se snažil nevnímat. Věděl jsem, že nesmím zastavit. Několikrát jsem v lese klopítl, ale naštěstí naspadl. První lampa mi připadala jako neskutečný zázrak.
Druhý den jsem se vzbudil na gauči v obývacím pokoji. Byl jsem stále oblečen a lustr byl rozsvícen.
Niní po dvou měsících přmítám jestli to všechno nebylo dílo mé fantasie. Ale vždycky když ve vzpomínkách dojdu k onomu stínu na žebříku. Tak mám jasno, ten má fantasie na svědomí nemá.