Alej
Den za dnem tou cestou stejnou
ospale míjím samotu
a splývajíc s nicotou prostou
do sněhu vtisknu prázdnotu.

Krok za krokem, mé stopy mizí
jako když setřu hustý prach
z nahého těla kapky slzí
pak obklopí mne zpustlý pach.

Kolem krku mne již svíjí
stuhu více přitahuje
opouští mne poslední síly
on pravidelně oddechuje.

Nohy těžce zpomalují
on snaží se mi zabránit
víly lesů se dohadují
jak údy mé utít.

Hle, poslední košaťina
svit světla hřeje za oknem
tím končí tahle cesta má
tím loučím se já se strachem.

To strach můj pán, můj trýznitel
neb strach sevřel hrdlo mé
mě svázal a bez výčitek měl
za samoty oběť domnělé.