Tma. Černá tma.
Ke tmě mám posvátnou úctu. Pokud manžel není doma a začne se smrákat, raději opouštím zahradu a vracím se domů. Občas si i "na posilněnou" zapálím velkou bílou svíčku.
Naštěstí nebývám často sama doma. Bydlíme s manželem na samotě, kde je okolo pouze samý les. A rybník. Z Prahy jsme se přistěhovali asi před rokem, abychom si trošku užili klidu. Svou prací politické novinářky jsem byla dlouho ve stresu, proto se zdál nádherný malý domeček na vesnici dobrým řešením. Nedávno jsem se doslechla, že se v našem milovaném rybníku před pěti lety utopila jedna mladá paní. Prý ze žalu. Pár dnů po této úžasné zprávě jsem raději chodila okolo rybníku velkým obloukem.
Dnešního večera na obloze svítilo velké kolo měsíce. Byl úplněk. Úplněk ve mně vždy budil respekt a skoro nikdy jsem nemohla z toho jasného světla zvědavě nakukujícího do naší ložnice usnout. Nepomáhala ani bílá svíčka "na obranu proti tmě".
Karel odjel na služební cestu a já zůstala sama. Kočka Klaudie, kterou jsem si do nového domova pořídila, mi dělala společnost. Kočky jsou vůbec velmi milá stvoření. Vždy se tak chápavě dívají, případně předou a tváří se, jako by naprosto rozuměly vašemu problému. Přitom si vás pomalu a nenásilně ochočují, až nejste schopni jejich přáním odolat. Klaudie si mě na první pohled získala svou přítulností. Stala se mou věrnou němou společnicí. Následovala každý můj krok, ať jsem šla kamkoliv. V domě i po naší velké zahradě.
Seděla jsem v obývacím pokoji u krbu ve svém oblíbeném houpacím křesle zabalená do deky a četla už nejméně desetkrát prolistovaný román. Právě jsem byla zabrána do nejnapínavějšího místa v knížce, když na mně přistálo tornádo ve formě Klaudie.
Pěkně mě vylekala, číča jedna! Pak mi ale došlo, že jsem si jí za celé odpoledne ani nevšimla. Zřejmě by si to ráda vynahradila!
"Klaudie, kočičko, chtěla by sis hrát, viď!" hodila jsem jí její oblíbenou plyšovou hračku. Ona ale pouze mrskla ocasem a vyletěla znovu proti mně. Usadila se mi na rameni a zatnula drápy.
"Au, Klaudie!" jakákoliv podrážděnost u ní nebyla obvyklá. Přičítala jsem ji svému dnešnímu malému zájmu o její "osobu". Sundala jsem ji na podlahu, a protože byl krásný teplý večer, rozhodla jsem se jít s ní ven úplněk neúplněk. Vždyť mám posilu! Jak jsem očekávala, Klaudie běžela za mnou a po cestě si vrněla. Sedly jsme si do naší houpací lavice, kterou mi manžel nechal udělat jako dárek k narozeninám. Vyšila jsem si do ní nádherný přehoz, a tak jsme si na ní s Klaudií pěkně hověly a pomalu se houpaly.
Najednou se ozvalo: "A je to v suchu, myslíš si, ale bohužel, je tvá domněnka špatná!"
Podívala jsem se kolem sebe, protože jsem neslyšela nikoho přijít. Ve tmě se každý šelest dobře rozléhá, tak bych kroky určit uslyšela.
"Nedělej, že jsi slepá. Sedím vedla tebe!" ozvalo se dotčeně.
Podívala jsem se na lavičku a užasla. Kočka právě dokončovala zbytek věty. To snad není možné!
Kočka pokračovala: "No konečně sis všimla, mám už dost tvé nafoukanosti. Občas se mnou milostivě promluvíš, jinak kolem mě chodíš, jako bys mě neviděla!"
"Jak to, že mluvíš? Jsi přece normální kočka a ty nemluví!" ptala jsem se užasle.
"Jo, má milá, nemusíš rozumět všemu. Nemáš pravdu, jsem neobyčejná kočka! A rozhodla jsem se ti dát lekci," dořekla, mrskla ocasem, seskočila z lavičky a zmizela ve tmě.
Chvíli jsem chodila po zahradě a snažila se ji najít. Marně. Schovala se důkladně. Jak jsem ji znala, no tedy chtěla jsem říct, jak jsem si myslela, že ji znám, nevydržela nikdy dlouho bez společnosti a vždy mě brzo vyhledala. Byla jsem naprosto zmatená. Vrátila jsem se do obývacího pokoje a nalila si pořádnou dávku becherovky. Vůbec jsem nevěděla, co si mám o této události myslet. Sedla jsem si do křesla ke krbu a po chvíli usnula. Zdálo se mi o nadpřirozeně velké černé kočce. Uvěznila si mě v domě a nechtěla pustit ven. Stála u dveří. Najednou se naježila a skočila.
Lekla jsem se a probudila. Na mém klíně seděla s naježenými chlupy Klaudie.
"Zdál se ti pěkný sen? No, jen houšť a větší kapky." Zatnula drápy, mrskla ocasem a znovu odběhla.
Začala jsem být pořádně nervózní a pomalu cítit z té malé černé potvory strach.
Vzala jsem si s sebou pití na kuráž a šla se skrýt do své ložnice. Pokud se chci dostat do své ložnice, musím projít téměř celým domem.
Poprvé jsem zalitovala, že jsme se s manželem rozhodli pro romantické osvětlení, což znamenalo, že jsem viděla na každý svůj druhý krok. Když jsem byla před ložnicí, uslyšela jsem u stropu nějaký hluk. Podívala jsem se tím směrem zrovna v tu chvíli, když na mě začala padat krabice po botách. Omyl! Krabice s botama! Rukou jsem se snažila zamáčknout si vznikající bouli. Becherovka se kutálela po schodech dolů.
"Trefa! Mám to dneska ale štěstí!" prskla kočka zlomyslně.
Tak má milá, a dost! Tohle ne. Půjdeš pryč. Hned druhý den ráno jsem zavolala sousedce, jestli neví o někom, kdo by měl zájem o krásné malé koťátko.
"No vidíš, to je náhoda! Zrovna včera se mě ptala paní Mokrá, jestli nevím o někom, kdo by se rád zbavil kočičky. Hned jí zavolám."
Paní Mokrá byla tou zprávou nadšena a ještě ten den si Klaudii odnesla. Mohla jsem jít v klidu spát. S příjemným pocitem jsem usnula. Pozdě v noci mě vzbudil hluk. Elektrické hodiny oznamovaly 00.34. Zaposlouchala jsem se do nočních zvuků. Za rok našeho bydlení v tomto domě už bezpečně rozpoznám zvuk ledničky, kotle i červotoče pochutnávajícího si na naší půdě. Ne, tohle bylo něco jiného. Jako kdyby někdo shodil hrnec na dlažbu.
"Je tu někdo?" zavolala jsem do chodby a pomalu šla po schodech do přízemí. Staré dubové schody nechutně vrzaly, a tak byla má snaha o tiché vplížení naprosto marná.
Snažila jsem se o rozhodný tón, vyšlo ze mne ale nervózní zaskřehotání: "Haló, slyšíte mě, okamžitě odejděte!"
Nikdo se neozýval. Do kuchyně svítilo jen silné měsíční světlo. Rozhlédla jsem se po místnosti, jestli neuvidím něco nápadného. Na dlažbě se válely rozházené pokličky. To musel být ten hluk! Sehnula jsem se, abych pokličky zvedla. V tu chvíli se po místnosti rozkutálely vařečky. Vždyť tu nikdo není!
Cvakla jsem vypínačem, a rozsvítila hlavní lustr. V tu chvíli kolem mne proběhla kočka a vyskočila na skříň. Klaudie. Přišla zpátky. Její oči zlověstně zářily ve tmě. Jak je možné, že se vrátila? Byla jsem si naprosto jistá, že je to ona. Prostě jsem to cítila.
"Haló?" ten hlas mě naprosto překvapil. Nebyla jsem zvyklá, aby k nám někdo chodil na návštěvu bez ohlášení.
"Dobrý večer, mladá paní, omlouvám se, jestli jsem vás vylekala. Utekla mi ta vaše kočička a mě napadlo, že bude u vás. Asi si bude ještě chvíli stýskat."
Oddychla jsem si: "Paní Mokrá, to je v pořádku. Jen jsem slyšela hluk a to víte, jsem sama doma," a podala jí Klaudii.
Stará paní si odnášela kočku v proutěném košíku s sebou. Podívala jsem se naposledy jejich směrem. Najedou kočka otočila hlavu směrem ke mně. Bože, ona na mě mrkla! Stává se ze mě paranoik. Kdyby mě Karel viděl, určitě by se velmi bavil. Kočka. Mrká. Mluví. Ne! Konec! Jsem naprosto normální. Zhluboka jsem se nadechla a podívala se na krásnou měsíční oblohu. Jsou to naprosté pitomosti. S úlevou jsem vstoupila do domu a zabouchla za sebou vstupní dveře.
Ozvalo se zamňoukání.
"Slyšeli jste rozhlasovou pohádku Kočičí král. Přejeme vám příjemnou a klidnou noc. Nyní si poslechněte Malou noční hudbu..."