"Neboť všichni,
kterým dobře učiním, ti mi opět
nejvíce škodí."
Sapfó
"Kolego, státní universita nemůže vydržovat ve studentských řadách podivíny a neznabohy. Nacházíte se na akademické půdě, na půdě, která vždy poskytovala azyl. Vy jste však akademik pouze fyzicky, pokud se to dá takto říci. Možná že ani to ne. To ví pouze Bůh." "Bůh? Proč přede mnou používáte toto trapné slovo nejprimitivnějšího významu? Copak jste si nevšiml, že vůči sakrálním záležitostem u mne úcty nenaleznete?" "To je právě ono. Svými tvrzeními se vymykáte náboženskému systému, který je, z vůle našeho Pána, třeba dodržovat a dále šířit mezi pohanské, ateistické či jinak Boha neznalé národy." "Jste směšný starý muž." "Možná, ale vy máte nyní pouze dvě možnosti. Podřídíte se svaté vládě císaře, anebo opustíte tento školský ústav. Michaeli, rozhodněte se správně, záleží mi na Vás." "Jste směšný, jak je možné v tak civilizované společnosti třídit lidi na základě jejich životních přesvědčení či náboženských postojů? Nejsem si zcela jist, zdali je má odlišnost tak závažným problémem pro mě, jsem si však jist, že je dost závažná pro vás a pro celou vaši ustrašenou společnost. Společnost, která je vděčná za každou chvíli převahy nad odlišným jedincem." "Vidím, že jste se již rozhodl pro druhou variantu. Domnívám se, že je pro vás perspektivnější. Mnoho štěstí, náš bývalý kolego. Odtrhl jste se od nás, od nás ode všech. Mnoho štěstí, jste jako kamének dobrovolně vržený do soukolí. Jsem zvědav, kolik otočení vydržíte."
... a tehdy jsem to znovu spatřil. Zrovna jsem sledoval zářivý plamének svíčky, jak se zvláštní brutálností požírá vosk. V jeho nitru klečela žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy. Byla v jiném stavu, křičela v bolestech a v mukách před porodem. V jejím lůně sváděl nelítostný boj nový život. Tělem mi prošlehla bolest, mé údy se rázem dotkly země, ruce ve smrtelné křeči začaly rýt a hloubit jizvy po celém těle. Vypadalo to, jako by se snažily prostoupit tělem. Byla to neukojená žízeň šelem, byla to vzpoura listů proti rostlině. Nevím, jak dlouho jsem v tomto horečném a zbídačeném stavu byl.
"Nekoukejte se na mě tak! Nejsem blázen! Já nejsem blázen! Mami, řekni, že to tak není." Matka není schopna slova. Sedí na lavici vedle dvou mužů v bílých pláštích. Má krví podlité oči, ruce se jí třesou, chvílemi vypadá, že se v slzách utopí. Sledují mě. Sledují s kamennými výrazy ve tvářích. Mám pocit, jako by středem jejich zájmů nebyl člověk, ale pouze nějaká nižší a bezvýznamná forma života, kterou je třeba důkladně prozkoumat a izolovat od ostatních, potenciálně zdravých jedinců. Vždyť by je tento ďáblem zasažený jedinec mohl také nakazit. "Vy bílé zrůdy! Proč si mě pořád prohlížíte?" Zavřeli mě do samostatné cely. Jsem tu sám. Není tu nikdo, s kým bych si mohl povídat, s kým bych se podělil o trýznivou samotu. Není tu ani okno. Dvakrát týdně mě chodí kontrolovat. Ptají se na má vidění, dávají mi možnosti toho, co bych v současném stavu mohl vidět. Dokonce mám pocit, že mi vnucují své myšlenky a představy ne toho, co bych mohl vidět, ale toho, co bych měl vidět. Je vůbec nezajímá pravda. Pravda? Jakou hodnotu může mít pravda v desinfekcí prosycené hale? Vídám zde stále stejné lidi. Pořád ty samé tváře. Proč pořád musejí chodit ti samí? Pečlivě nažehlené, ke krku dopnuté dlouhé bílé pláště zahalují tmavě zelený tesil. Oba mají prořídlé vlasy, jeden má nazrzlý knír. Pravděpodobně je mladší. Ačkoliv netuším, jaký je dnes den, je téměř zlomový v mém pobytu zde. Dnes mi byl přidělen společník. "Josef." Podává mi ruku. Ve tváři je vážný, přesto jsem vděčný za jeho příchod. V obličeji má strhané rysy. Celé dny sedí na jednom místě. Téměř nejí. Myslel jsem si, že jeho přítomnost bude pro mne znamenat vykoupení z hlubin samoty. Místo toho má opačný účinek. Začínám k němu cítit odpor. V hladce oholené tváři jsou hluboko vmáčknuté hnědé oči, jizvy starostí. Hypnoticky sleduje dění kolem sebe a mlčí. Na rozhovor nereaguje. Mlčí, pořád jenom mlčí. Od počátku jeho příchodu k němu dochází žena. Je to psycholožka a jmenuje se Nina. Je sice obtloustlejší, ale je příjemné zde vidět ženu. On ji však nevnímá. Mlčí. Nikoho nevnímá. Pokoje tu nikdo neuklízí ani nevytírá. Na chodbě v hale je napsaný a s pevným řádem zavedený tento text: "Pokud mají chovanci pocit nečistoty, mohou si pokoj sami uklidit." Nikdy mi to nevadilo. Nikdy, až doposud, protože se Josef začal pomočovat. Vůbec o tom neví. Nevnímá. Jeho svraštělá kůže dostává třezalkově žlutou barvu a zvolna se začíná vypínat. Občas, když na něho pohlédnu, neubráním se leknutí. "Je to rakovina, Michaeli. Rakovina je smrt. Je to tvoje vyhnilé druhé já. Smrt se blíží. Neuniknu jí já, nemůžeš jí uniknout ani ty. Je to součást našeho bytí. Kdyby nebyla smrt, neexistoval by život." Z jeho slov na mne dýchá hrůza. Vůbec netuším, co od něho mohu očekávat. Josef mluví a pláče. Všiml si mého pohledu na jeho třesoucí se dlaně. Pokusil se jimi, jakoby bezmyšlenkovitě, zachytit za okraj postele. Pevně ji tiskne. Tuto noc má Josef silné bolesti. Zvrací krev a ruce zarývá do dřevěné skříně, již má vedle postele. Několikrát jsem jím třásl. Je zcela mimo myšlenkovou spirálu mého vnímání reality a času. On už je jinde. Brzy nad ránem jeho sten utichá. Myslel jsem si, že zemřel, ale je jenom vyčerpaný. Smrtelně vyčerpaný. Několik hodin je klidný. Těsně před polednem se jeho tělo těžce vzepjalo, snad proto, aby nasálo vzduch. Vzduch, který už nevydechne. Zemřel. Přišel sem lékař se zřízencem a Josefa beze slova odvážejí. Vezou ho ke kremaci. Několikrát jsem o tom slýchával. Tělo pohlcené plameny se prudce nadýmá. Nadýmá se jako dětský nafukovací míč, tady však chybí úsměvy štěstí a radost. Po chvíli zasyčí a zhroutí se do sebe sama, do úplného zpopelnění, zatracení. Zůstal jsem tu sám. Sám a opuštěný víc než na počátku. Jedinou útěchou mi je Nina, neb sem chodí dál. Mám pocit ryby, která očekává a bezbranně sleduje drát nabitý elektřinou, jak se s agresivním nezájmem houpá nad hladinou. Níž a níž. Houpe se nad hladinou její existence, jejího žití a nežití. Chci odsud uprchnout, ztratit se z dohledu bílých plášťů. Prchal bych den a noc. Jen se odsud dostat pryč. Jenom jednou spatřit zem, dotýkat se stromů, dýchat vůni tlejícího listí, vrhnout se ze srázu vstříc temné propasti a čekat na něžné objetí matky. Myšlenky mě užírají. Už to dál nevydržím. Ležím tu jako krysa zbavená života. Denní světlo jsem zde nikdy nespatřil. Tělo mé je vyživováno blikajícím světlem zářivky. Nemohu, už nemohu dál.
Tuto noc jsem měl znovu vidění. Dlouho jsem jej neměl. Díky lékům, které zde dostávám, trpím bezesným spánkem. Klečíc se smrtelným úsměvem ve tváři volá k nebi. Vzpíná se v bolestech a křičí. Pořád jen křičí. Náhle ji zaplavuje zlatá záře. Zaplavuje ji víc a víc. Cítím palčivou bolest. Vniká mi do hlavy, mozku, neukojeně jej trhá. Klid, všude je náhle klid. Zaplavuje mě tma. Tma a hukot. Z povzdálí přichází postava. Je to Josef. Zvláštní vidět ho teď a tady. Podává mi ruku a usmívá se. Je to poprvé, kdy se usmívá. "Michaeli, jsem volný, duše má se dočkala. Došel jsem vykoupení, znovu vidím denní světlo. Michaeli, věz, že blažený je ten, kdo žije bez nenávisti, i když nenávist a nelaskavost vládne všude kolem. Blažený je ten, kdo není zaslepen, i když svět zaslepen uvadá. Blažený, kdo svobodně může dýchat, protože se vzdal nenasytné chtivosti, ačkoliv svět plný chtivosti stravuje sám sebe. Michaeli, blažený budiž ten, kdo zvolil chudobu, neboť cítí, jak jím proudí oblažující božský jas." Hukot kolem mne sílí, je to nesnesitelné. "Nevydržím, já to snad nevydržím." "Michaeli!" "Ne, Josefe, já nechci!" "Michaeli!" "Nechci!" "Michaeli!" "Michaeli, co je ti?" Lehce otevírám těžká víčka, nade mnou sedí Nina. "Už je to v pořádku." Drží mě za ruku. Snad se ve mně probudily city dítěte k matce, ale její přítomnost mě uklidňuje a ona to ví.
Téměř pořád vedeme rozhovor týkající se mého dětství, mých studií a přátel. Dnes mi Nina řekla, že potřebují volné lůžko a že bych mohl být propuštěn. Musí se ale za mě někdo zaručit. Jsem snad nesvéprávný? Mlčím. "Snad má matka, zeptejte se mé matky." "Vaše matka nesouhlasí, chce, abychom vás zde ponechali." Ponechali? Mám snad zbytek života strávit za těmito zdmi? Copak mě nemá ráda? Porodila mě, krmila svým tělem, vodila do školy. Musí mě mít ráda! "Co to znamená? Znamená to, že zde zůstanu na dobu neurčitou?" "Ano, budete zde, dokud se za vás někdo nezaručí." Nina nemůže pochopit, proč to matka neučinila. Opatrně se zeptala na rodinné poměry. Je šokována zjištěním, že neznám svého otce, dokonce že ho nezná ani má matka. V době, kdy jsem se pomalu vzdal šance na návrat, došlo k něčemu nečekanému. Přišli ke mně ti dva lékaři a oznámili mi, že se našel člověk, který se za mě zaručil. Tak přece, pustili mě!
Sedím doma, očima těkám po pokoji. Jsem celý nesvůj. To to dlouhé odloučení, snad. Odvykl jsem si naslouchat hlasu okolí. Můj pohled se zastavil na pootevřeném okně. Chtěl jsem jej zavřít, ale nemohu se ubránit výhledu do ulice. Dlouho jsem pohledem nebloudil po popílkem posypaných šedých střechách okolních domů. Už je to dlouho. Sleduji skupinku dětí. Snad jsou to chlapci. Nepoznám to z této výšky. Určitě to jsou chlapci a hrají kopanou. Další skupina dětí skáče o kus dál panáka. Do ulice vjíždí zásobovací auto. Nejspíš jede do jedné z hospod. Děti se rozprchli do stran, vpustili nervózně troubícího řidiče. Jakmile mezi nimi projel, uzavřeli cestu za autem jako voda za vhozeným kamenem. Chtěl bych jít za nimi. Chtěl bych znovu skákat panáka, chtěl bych ještě jednou s chlapci hrát kopanou. Rozrušeně zavírám okno. Usedám zpět do křesla. Sedím, sedím a nasávám vůni šedých stěn. Pozoruji prach poletující s nenucenou elegancí proudem světla. Půl roku nikdo nebyl v tomto pokoji. Žádná kniha nezměnila své místo, žádný z obrazů nebyl zbaven dusivých nánosů prachu.
Jsou tři hodiny po poledni, přišla k nám Nina. Tak jako každý den usedne do barokního křesla v koutu místnosti a sleduje mne. Její přítomnost mi vadí. Připomíná mi uplynulé měsíce. Nesnáším ji. Nesnáším ji, a přesto ji chci. Déle než rok jsem neměl žádnou ženu. Co na tom, jak vypadá. Musím ji mít. Musím ji mít, a to hned! Přisedám k ní a chytám ji kolem ramen. "Co to děláš? Pusť, to bolí!" Lekl jsem se, do pokoje vchází matka. Odsedám. Nina se rychle zvedá. "Už musím jít, přijdu zase zítra." Matka ji vyprovází, jsem znechucen. S ponižujícím pocitem odcházím do koupelny. Vysvlékám se, jdu se umýt. Zátkou utěsním vanu a naslouchám šumění vody. Zavírám oči, znovu jsem si vzpomněl na Ninu. Rok jsem neměl žádnou ženu. Rok jsem hrál směšnou hru s morálkou. Věděl jsem, že jednou musí skončit. Věděl jsem to já, věděl to i ten trapně nedokonalý cizí muž ve mně. Muž, který nade mnou dnes zvítězil. Jeho ruka pudově zamíří ke stehnům. Rytmickými pohyby dmýchá touhu, vnímá slast z nich vycházející. Cítí lavinovité příjemné záškuby. Víc a víc. Po chvíli je voda zčeřena bílou mlhou, houfem pulců. Sleduje je. Shlukují se kolem jeho nohou. Plácnu do vody. Onen muž se ztrácí. Znovu tu jsem já. Vytahuji zátku a vypouštím vodu. Zítra jí to musím říct. Musím jí říct, že ji miluji a že ji chci. Musím! Večer ulehám do postele, pozvolna zavírám oči. Cítím tep srdce ve spáncích. Cítím, jak se krev přelévá v těle. Znovu vidím tu ženu. Je oděna sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy. Je v jiném stavu a křičí v bolestech a mukách před porodem. Vzpíná se v křeči, ruce vztahuje k nebesům a křičí, pořád jenom křičí. Upadám do bezvědomí. Zuby prokusují rty, ruce drásají tělo, pěna se mi řine z úst. Ráno jsem se probudil v zakrváceném loži zcela vyčerpaný a znavený. Proč? Proč zrovna já? Nesnídám, čekám na Ninu. Dnes jí to určitě řeknu. Konečně přichází. S nedůvěřivým pohledem si sedá na své místo. Snad tuší, co jí v následující chvíli řeknu. Je podivně plachá, pohledem bloudí po stěnách pokoje. "Měl byste jít mezi lidi. Dlouho jste neopustil tento byt." "Ano, máte pravdu, ale nejdříve vám musím říct, musím ti říct, Nino, že tě chci." Zděšeně na mě pohlédne. Snad právě proto ta plachost. Určitě to tušila. Její poslední návštěva tomu nasvědčovala. "Nemohu s vámi nic mít, jsem přece vaše psycholožka a to mezi námi hodně mění. Chtěla bych, abychom spolu zůstali jako přátelé, budete mi tak schopen říct mnohem víc o svých problémech a trápeních." Kdyby tak věděla, že má trápení způsobuje ona a že je příčinou mé nesoustředěnosti a depresí... Mlčím. "Měla byste už jít, je podzim a brzy se stmívá." Přikývne a odchází. Najednou jsem zase sám, užírají mne myšlenky. Co si teď o mně může myslet? Přijde zítra? Neměl jsem ji posílat pryč. Ne, je to pouze její vina, neměla mě odmítat!
Matka kolem mne chodí jako stín. Bojí se promluvit. Ano, tak je to. Bojí se promluvit. Nebo se snad bojí mne samotného? Za poslední měsíce velice zestárla. Už není jako dřív. Z jejího oka se ztrácí lesk, její vlasy ztrácejí barvu. Usedám k ní. "Matko, co se to s tebou děje?" "Se mnou? To ty mne vysáváš, jsi tu jako houba, jako zhoubný nádor vysáváš život ze všech, kdo s tebou přijdou do styku." Vrhla se na mne, směšnými údery plnými beznaděje do mne buší. Je zoufalá a vnitřně rozechvělá. "Tak už dost! Uklidni se, matko!" Usedá zpět na židli, pláče, bere hlavu do dlaní. Nechce, abych ji viděl plakat. Je směšná. Směšná a bezbranná. Vypadá jako velká růžová kobylka.
Sedím na posteli, v rukou držím, téměř s posvátnou úctou, knihu veršů. Vybavují se mi vzpomínky na má studentská léta, na léta nerozlučných přátelství a vášnivých lásek. Na konci knihy je volně vloženo několik listů. Jsou hustě popsány drobným písmem, jsou to mé vlastní verše. Dlouho jsem se je snažil publikovat, ale podařilo se mi to pouze v bezvýznamných okrskových novinách. V rukou držím oblíbenou báseň. Psal jsem ji pro mou tehdejší velkou lásku. Její čtení ve mně budí úsměv. Bylo to mé vyznání.
Lásko, když se mě dotýkáš,
tělem mým proudí oheň a chvění.
Chvění větší než vzpoura Etny proti člověku.
Krev má je rychlejší
než kámen vhozený do hlubiny.
To tys ta hlubina a já tvůj kámen.
Lásko, když mě líbáš,
cítím tlukot tvého srdce, záchvěvy vášně.
Jsme jedno srdce, jedno tělo a jedna vášeň.
Miluji tě, má Lásko.
Zároveň s touto básní nacházím i jinou. Je to poslední báseň pro Ni.
Lásko, záleží mi na tobě,
jako strouze na prameni.
Ale copak záleží prameni na vodě,
která odtekla?
Buď mým pramenem a nežijme pro odteklou vodu.
Večer k nám přišel cizí muž. Páchnul pálenkou a měl odporné řeči. "Kdo to je? Ten s tebou byl přede mnou? Vyhoď ho a pojď si se mnou šoustnout!" Jeho slova mě vyvádějí z míry, matka je podivně klidná, zřejmě netuší, co od něho může očekávat. Jde se umýt, aby mohla toho bastarda uspokojit! On ani teď nepřestává. V uších mi zní divná melodie, ruce i nohy mi chladnou. "Mlč! Mlč už!" Můj odpor mu nahrává, je hnusnější víc a víc. "Vypadni, ty Bastarde! Táhni z tohoto domu!" Snažím se ho vytlačit z bytu. Nadává. Před očima se mi točí tmavá kola, stále slyším tu melodii. Srážím ho ze schodů. Zavrávorá a padá. Zůstal ležet na podestě, snaží se postavit. Už jsem ale u něho a kopu. Kopu ho do břicha a on zvrací! Neklade mi žádný odpor. Mám pocit lovce, který doběhl svou kořist. Chytám skleněný popelník a udeřím ho do hlavy. Jednou, dvakrát, třikrát. Mám ruce od krve. Z puklé lebky se valí krev a odporně vazká tekutina. Všude kolem mne leží zakrvácené chomáče vlasů. Klečím nad ním a sleduji křečovitý výraz jeho tváře. Křeč je doplňována trhaným chroptěním. Pomalu dohasíná. Svíce jeho života je u konce. On sám je její knot. Knot, který se utápí v nekonečném moři vosku. Vosku, do kterého jsou vnořeny milióny dalších knotů. Matka stála celou dobu ve dveřích. Chvěje se a hystericky opakuje: "Nikomu to neřeknu, věř mi, nikomu to nepovím!" Pláče, má ze mne strach. Mrtvolu soukám do pytle a házím do staré vyschlé studny. Zahazuji ho hlínou. V duchu děkuji podzimu za to, že je chladný, že nejsou horka. Jdu si umýt ruce. Matka beze slova vytírá stopy krve z podesty. Má ze mne strach.
Tuto noc jsem nespal. Usínám až po obědě. Propásl jsem Ninu. Celý se chvěji, nemohu zapomenout na toho muže. Co když to byl můj otec? Jsem otcovrah! Ne, otec to určitě nebyl. Ten by se ke mně takhle nikdy nechoval. Proč by se tak nechoval? Cožpak neopustil mou matku, když byla v očekávání narození jediného syna? Ano, byl to on. Přišel se pomstít! Přišel se vysmát mně i mé matce. Jsem otcovrah! Mé poznání mě ještě víc vyděsilo. Začínám si uvědomovat, co jsem provedl. Spáchal jsem zločin. Spáchal jsem nejtěžší zločin!
Dny mého bytí pomalu končí, cítím to. Schůzky s Ninou jsou zcela nesmyslné a mé vidění se pořád opakuje. Vidím ji už téměř denně. Oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy. Je v jiném stavu, křičí v bolestech a mukách před porodem. Co to znamená? Co ode mne chce ta žena? Dnes jsem se s tím poprvé svěřil Nině. Je to poprvé za dva roky, kdy jsem jí řekl, co vidím. Nechápavě na mě pohlédla. Netuší, jak se má tvářit. Chvíli je v pokoji ticho. Mám pocit, že jí připadám směšný, snad se mi v duchu smála. Ano, smála se, určitě se mi smála! "Nino, odejdi! Odejdi a už sem nechoď! Nestojím o tebe, nestojím o tvé nesmyslné řeči. Odejdi!" Zvážněla. "Nechápu tě, Michaeli." "Odejdi!" "Proč mě vyháníš? Vždyť jsi po této chvíli toužil celou dobu. Toužil jsi mi říct, co tě trápí." "Nino, jdi pryč!" Mlčí. Obléká se a odchází. Zůstala tu po ní jen samota. Trýznivá samota, která tu je vždy po jejím odchodu. Lituji toho, že jsem ji poslal pryč. Snad měla pravdu. Snad jsem se opravdu toužil někomu svěřit. Nenávidím se! Proč to takhle vždycky končí? Proč? Co se ti nezdá? Vždyť je všechno v pořádku. Ty přece nikoho nepotřebuješ. Ty přece nejsi jako oni, ti by tě nikdy nemohli pochopit. Jediný, kdo ti rozumí, jsi ty. Ty a nikdo jiný! Už to chápeš, Michaeli? Ne, ona mi chce přece pomoci. Kdyby ne, nechodila by za mnou. Nechce. Nikdo ti nechce pomoci. Oni jsou jako pijavice. Ano, tak je to. Jsou jako pijavice. Potřebují tě ke svému životu. Dokud žiješ, jsi jim potravou a jsi pro ně důležitý. Až tu nebudeš, odpadnou a uchytí se na někom jiném. Jediným východiskem je smrt. Ano, smrt je to správné východisko. Smrt je to, co musíš udělat. Dokud tu budeš, neskryješ se před nimi. Oni tě vždy najdou. Když ale zemřeš, budeš svobodný. Získáš to, co hledáš a po čem toužíš. V uších mi zní tisíce písní, ruce se mi klepou. Už nemohu dál. Jsem troska. Usedám do křesla. Sundávám si košili, pečlivě ji skládám. Cárem látky omotávám loket. S neobyčejnou pozorností utahuji žíly. Sleduji, jak se nalévají krví. Ze zásuvky vytahuji břitvu. Je úplně nová, dosud nebyla použita. Nyní se i ona dočkala. Každý jsme se dočkal svého dne. Tak, jako se onen muž na schodech dočkal smrti, tak, jako Josef došel blaženosti, tak, jako se knot dočká svého odhoření, právě tak jsem se dočkal i já. Každý dojdeme svého dne. Třicet sedm let jsem zde žil. Dál už to nedokážu. Chci zemřít jako aristokrat. Chci zemřít hrdě, nechci zemřít jako obyčejný muž. Zavírám oči a natahuji ruku. Nadechuji se... Krůpěj po krůpěji vytéká rudá krev. Kapky se shlukují a vytvářejí slabé potůčky. Je to úchvatný pohled. Skoro to nebolelo. Fascinovaně sleduji dění kolem sebe. Věci získávají zvláštní podoby, tvary a barvy. Od dětství jsem se smrti bál. Byl to ale jeden z mnoha postojů, kterému mě naučila má společnost. Společnost, která je neschopná připravit své děti přijmout jeden z nejzákladnějších principů života, pokorně se sklonit před smrtí a odevzdat se jí. Náhle se otevírají dveře, do pokoje vbíhá matka. Zmateně kolem mne pobíhá. Její hlas mi najednou připadá strašně vzdálený, slyším pouze tlukot svého srdce a pískání. Odporné pískání připomínající jekot znásilňované ženy. Najednou jsem si uvědomil, že ji už nespatřím. Tělo se zoufale vzepjalo. Vzepjalo se svému neodvratnému konci. Ležím tu už příliš dlouho na to, abych jej teď odvrátil. S vypětím všech sil povoluji látku dusící žíly. Je konec. Chci se s matkou ještě rozloučit, s úst mi však nevzejde ani hláska. "Tak takhle umírají matkám synové? Proč musí matky vidět své syny umírat?" Matka uchopila břitvu a jediným pohybem přeťala své žíly. Ale jak je to možné? Jak ji mohu vidět? Jsem snad dosud živ? Ne, to není možné! Leží tu mé tělo a vedle něho matka. Hlavu mou má položenou do klína, ruku svěšenou k zemi. Vedle ní leží břitva. Ona mě milovala, a já jí tolik ublížil. Opravdu, vidím tu ležet své tělo. To by ale znamenalo... Přichází ke mně postava. Snad je to anděl. Chytá mě za ruku a odvádí ke slabě zářícímu kuželu světla. "Michaeli, byl jsi povolán." Povolán? K čemu? Myslí snad k Bohu? Pokud ano, ke kterému? Nebyl jsem žádného vyznání. Došli jsme k onomu kuželu. Před ním je jakýsi polštář. Průvodce mě na něj usadil a odešel. Sedím a čekám. Kdy se objeví Bůh? Nevím, nemám zde pojem o čase, ale podvědomě tuším, že čekám dlouho. Přede mnou je pořád ten zářící kužel, ale Boha nikde nevidím. Je to směšné a děsivé zároveň. Kéž bych tak směl své dny vrátit. Kéž bych směl vrátit alespoň poslední minuty života. Nyní vím, že bych jej neukončil. Snažil bych se žít dál a třeba bych nalezl pravý smysl mého bytí. Zemřel jsem a nic jsem nedokázal, nic jsem po sobě nezanechal. Vzpomínám si na večer, kdy k nám přišel ten cizí muž. Před očima se mi vybavují ony chvíle. Znovu se mi vybavuje ten pocit vítězství a převahy. Bylo to ale opravdu mé vítězství? Ne, byla to má prohra. Skutečný vítěz z tohoto boje nevzešel. Měl jsem mu dát šanci, a vyhráli bychom oba. Vzpomněl jsem si na Ninu. Jak té jsem ublížil. Ona byla mým strážným andělem, a já ji tak hluboce ranil. Teprve teď jsem si uvědomil, že to byla ona, kdo se tehdy za mě zaručil a umožnil mi tím návrat do života. Do života, který jsem propásl a zhnusil všem ostatním. Nejvíce však Nině. Snad mě opravdu milovala. Jsem odporný. Sám sobě jsem se zprotivil. Vedl jsem život nejodpornějšího zvířete. Všiml jsem si, že kužel září víc a víc. A co teprve matka. Pocit úzkosti, který prožívám, se nedá slovy vyjádřit. Znovu ke mně přichází Průvodce. "Michaeli, tvé jméno znamená Kdo jako Bůh. Tušil jsi to? Ačkoliv jsi se Bohu nejvíce bránil, měl bys k němu nejblíže. Tys právě došel svého doznání, svůj život jsi dovršil zde. Dokončil jsi to, co jsi na zemi ukvapeně skončil." "Ano, ale kde to jsem? A kdo jsi ty? Co znamenala má vidění?" "Nacházíš se v předpokoji věčné blaženosti. Až budeš tam, nepocítíš žádnou bolest, žádná trápení. Já jsem Jan, byl jsem opravdu tvým průvodcem. Oba jsme mohli změnit mnoho věcí.
Já prostřednictvím tebe, ty prostřednictvím mých seslaných zjevení. Tvá zjevení byla má zjevení. Avšak nebyli jsme k tomu předurčeni. Nyní máš dvě možnosti. Buď ti otevřu bránu blaženosti, nebo sestoupíš znovu na zem. Tentokrát však v jiné podobě a v jiném čase. Budeš mít tak možnost pokusit se změnit alespoň část toho, co se ti nepodařilo. Jak se tedy rozhodneš?" Mé myšlenky jsou jako sevřené do kleští. Znovu jsem si vzpomněl na děkanova slova o soukolí. Pro co se mám jenom rozhodnout? Máš-li skutečně pravdu, pak se rozhodnu pro nápravu. "Jane, jsem rozhodnut. Přijímám svůj úděl. Přeji si znovu sestoupit na zem. Prosím."
... a soukolí se znovu pootočilo...