tam
za oponou ze skla
tvých opuncií květy voní
jako fíky
snad
co vzpomínám si

to okno v ulici
už těžko dohlédnout
světlo uvnitř dávno zhaslo
však častokrát sním
a dál ho vídám

ve střepech starých brýlí
v rozpraskaných dlaních
žebráků z podloubí
za víčky
v kapkách deště
co do země vbíjí
pohled zmrzačených očí

i tady
před oponou z mlhy
kde žádné opuncie

nikdy nekvetou