Osamění tak krásný,
že hvězdy nad hlavou zhasly,
v tom temnu,
se vyprázdnily duše,až na jednu,
tu jedinou,která pohlcovala tmu,
ta ,co táhla svět ke dnu.
Ta ,co před pár lety,
zářila galaktickými světly,
vířila roji energií,
pomáhala aby bylo okolí živý.
Hořel tam plamen,
zdálo se,že nemůže být poražen.


A teď ,po těch pár letech,
nezbývá nic,než pouhý povzdech.
zklamání,nechuť a ztracenost,
ta duše toho měla dost.
Tma se jí začla bát,
tak silně,že v tichu uměla řvát.
Když duše přestala žrát,
nezbylo nic,jen temná schránka,
jednoho pošetilýho chlápka...