Život k tomu stvořen byl
někomu se zlíbil, jiné přizabil
v zárodcích je každý stejný
na konci pak rozdíl zřejmý

trpět bolestí a žalem
noci samoten jít spát
bolest co prochází varem
a nikdy klidu nechce dát

v samotě ztrápen kostí třesk
na tvářích bída opuštění
vzpomínky na zašlý lesk
na vše co bylo a dál není

v samotě krájet prostý chléb
však solí solit vlastní rány
co tupým nožem nařezal
a jež klovají teď černé vrány

světla aut se tváří blíží
vždy tak málo stačí
všechny plány lehce skříží
není nic co padlé tlačí

život sám je bojem denním
k večeru jsou pády tvrdší
v samotě zkrápěn sněním
ostré ostny z ran co trčí

pomalu se line záře
rudá kropí tmavou zem
sladké vzdechy patří Báře
s ní rozplývá poslední se sen

radost její žít
ač není pro to srovnání
je čím sám chtěl by být
že není trpím pokáním

konče tuto rozpravu
ve které kanou slzy
v zádech vlatní popravu
ač zdá se že je brzy...