Dětská ruka
zhasla jeviště
jedné loutce při tom srdce puká
nemá ráda tmu
ani samotu
děti odchází...
loutky jsou neživé
nic jim přece neschází

Cvak.
Už se stmívá

ale

jedna loutka se stále dívá
upřeným pohledem až hora ledu taje
Kašpárkova duše na sobě stín má,
loutka co miluje stejně jako hraje

takže láska?

Jenže lidé toho citu
nejsou vůbec hodni
jsem pro vraždu ze soucitu
Kašpárku bodni

Každý musí v noci spát
a ráno probudit se? Snad.

Kde vzít štěstí, když tu není
Sladký sen ve věčný změní

Má je příliš rád

Kašpárek není vrah
je opuštěn a miluje
a má strach
že jeho láska brzy roztaje
zmizí navždy obrátí se v prach
pak už nic nezbyde
jen on
sám na nitkách

v divadélku a Kašpárkově duši
se stmívá...

to ticho ho tak ničí
nenávidí divadelní půst
a dřevěný hnis mezitím
kape mu tiše z úst
když křičí
Měl jsem je rád měl!
ale mezi těmi co tu leží
v změti mrtvých těl
není nikdo

Bože, nikdo
kdo by mu rozuměl.