běžný den s pocitem samoty, kde
ranní kroky s těžkostí ocelových bot
otočí se na bok, skomírat
chvíli sám nikdy ne šťasten, umírat

zdá se to jako malý blud
úsměvy co něžně skrývají
co solí sypané duše prožívají
je to blud, je ráno

ranní čaj si chystám sám
jako už tolikrát je jiný
piji ho sám, černý
vůbec nechutná

koření života nabízet
ale podtext, splynutí
duše co prahne po druhém
jako něžný dotek labutí

samota skličuje, den co den
jsem sám omluven
svou černou duší
co bolest nedá tušit

často zkrvaven...