"Mouřany, vystupovat!" ozývá se chrčivý hlas z útrob nádražní budovy. "Je to konečná!" dodal kdosi po chvíli pauzy. Ta dodaná věta na mé tváři vyloudila úsměv; nejen já zapomínám! Zrovna teď jsem zapomněla nezaspat. Teď vystupuji v nějakých Mouřanech a vidím lavičku. Mouřany jsou zvláštní, je tu ticho. Jen z toho rozhlasu se stále linou nějaké zvuky. Vystupuji z vlaku a vidím lavičku. Mouřany vůbec nejsou zamouřené. Je tu čisto a ticho. Jen z rozhlasu se linou podivné zvuky. Vystupuji z vlaku a vidím lavičku. Proč se Mouřany jmenují Mouřany? Co je tady tak zamouřené? Snad jen ty podivné zvuky, které se pořád linou z rozhlasu. Pořád jsem ještě nevystoupila z vlaku a vidím lavičku. A proč teda v Mouřanech nepotkávám žádné lidi? Zamouřilo snad něco jejich mysl, že zůstali doma? Ale ten rozhlas je určitě zamouřen, páč se z něj linou takové zvláštní zvuky. Vystupuji v Mouřanech a vidím lavičku. "Vlak z třetí koleje odjíždí. Prosíme VŠECHNY cestující, aby vystoupili," vyjasní se ty zvuky v rozhlase. Projdu nádražní budovou a pokračuji dál do města. Vůbec není tak mrtvé a tiché a zamouřané? Ono žije! "No tak Tomáši, dávej přece pozor! Málems tady tu slečnu sramoval," okřikne svého synka paní, "a vy tu nechoďte jak ve snách! Jste přece v Mouřanech! Těžko říct, co tím myslela. Třeba tu slovo "zamouřený" znamená něco jiného? Procházím se po náměstí. Kolem mě se valí proudy lidí. Vlastně to vůbec nejsou proudy. Jen pár lidí běží nahoru náměstím. A někteří zase dolů. A támhle jde pán z Koželužské ulice. "Frnk!" to kolem mě. "Slečno!" ozve se za mnou, "pozor!" Pozdě. Srazí mě další kolo. "Jste v pořádku?" ozval se za mnou známý hlas. "Joo," odpovím trochu zmateně, když zjistím, že koukám na starého pána, který před chvíli vycházel z Koželužské ulice. "Tady v ulicích nesmíte snít! Jste přece v Mouřanech!" Prohodí ten pán jen tak mimochodem, když odcházel někam. Každý tady má svůj cíl, každý někam jde. Proto jsem asi tak nápadná, že jen tak bloumám ulicema. Že by v Mouřanech bylo přece jen něco zamouřeného? Copak bylo tím komínem, který zamouřil mysl těchto lidí, kteří nemohou myslet na nic jiného? Mé myšlenky náhle přetrhl nějaký hlas: "Tak slečno, chcete něco? Nemůžete tu stát a jen tak na mě zírat!" "Jo jasně, jeden párek v rohlíku s hořčicí," řeknu rychle, když si uvědomím, že stojím před okýnkem bufetu. I se svým jídlem nastupuji do vlaku a vidím lavičku. Ale moment! Něco tu chybí! Z rozhlasu se nic neozývá. Ale přece! Nezklamal mě, linou se z něj nějaké podivné zvuky. "Odjezd!" zahlaholí mně tak známý hlas. Sedím úplně sama ve vagoně a ukusuji svůj párek v rohlíku. Jsem naprosto nabitá dojmy, ale přece se mi zdá, že mi něco strašně důležitého uniklo. Lavička. Ano! Celou dobu, co jsem vystupovala, jsem se na ni dívala, a stejně jsem si jí pořádně nevšimla. Všichni kolem mě pospíchali, jen lavička tam stála před nádražím a čekala, až si někdo vzpomene, že život není jen shon, ale také krása klidu. V Mouřanech samozřejmě rušeného nějakými zvuky z rozhlasu. Ale přesto to musí být krása sedět na lavičce a pozorovat lidi, vlaky a to ticho (rušené zvuky z rozhlasu). A potom si vyjít ven z nádraží a vidět ty samé lidi jak běží a vráží do sebe, občas se omluví, a někdy taky ne. Doufat ve staré pány, kteří vycházejí z nějaké ulice, třeba Koželužské a zakřičí: "Slečno!" Třeba pozdě, ale potěší to, páč to bude důkaz toho, že ne každý spěchá jen za svým cílem.
Až zase někdy usnu ve vlaku a vystoupím ve zvláštním, jakémkoli městečku, všimnu si i věcí, které by mě normálně na první pohled nezaujaly. Schválně, jestli se ty podivné zvuky z rozhlasu budou linout i jinde.