Viděl jsem se. Hleděl jsem na svůj obličej jak se vlnil na hladině stříbrné tequily. Jemně jsem svíral panák a rozděloval ho od tácu citrónů a pár zrnek soli. Skočil jsem do skleničky, abych se naučil plavat, cítím vlhké zdi a ten kouř, dým, ten povlak smrti jak se ve vzduchu rozhoduje o své další oběti rakoviny plic. Plaval jsem v hořkosti obsahu kraul a i prsa, ale příliš jsem se nakloktal alkoholu. Určitá žena jakoby projevila zájem a tak hovořím svým mlsným jazýčkem, vlastně ony oči toho mnoho nevidí, ale zaostřuji její ústa. Periferně vidím jak hledá klíče od mého auta, ale poté se její pohled mění lusknutím prsty a odchází k dalšímu omámení. Ale já to chápu - já totiž též odmítám, když žena nezná rozum. Už je toho mnoho, ale poslední ještě zvládnu. Vždyť ta cena je opravdu přitažlivá!........
....Probouzím se v poledne na své posteli, v ústech citlivost se zvětšila a ten pach vlající v místnosti mi říká, že jsem to opět zapomněl - Co to včera ...? Kouknu na mobil, který leží už ze svého zvyku a stereotypu vedle mne - moc nepřijatých hovorů a jen pár zkurvených zpráv, které ujímá blikající symbol nedostatku baterie. Velice přemáhavou povahou vstávám, podívám se do zrcadla a opět vidím ten propadlý ksichtík. Cestou ke skříni šlápnu do svojí grcky, plivnu po ní a nohu otřu do prostěradla. Beru černé triko s děrávým rukávem a špinavou zadní stranou, ale na to já seru - vždyť jsem doma. V chodbě potkávám matku, která se na mě ani nepodívá - vím proč, ale vlastně si na to nemohu vzpomenout, co mě vede k tomu vědění.
Zvoní telefón! Utíkám zpět do svého pokoje, přeskakuju zvratky a domlouvám se na večer....na další tequilu.
Ne s chutí, ale z nicnedělání.
Z principu doby - Těžké mladé Kvílení!