Polehával jsem v dešti ve vysoké trávě, déšť mi dopadal na lícní kosti, stékal po cestách mé duše a končil u mravenců pod mým tělem. Skrz to na mě zářilo slunce, přes něhož vznikala vanilková duha. Ležel jsem tam, vyhublý a bledý. Pokuřoval jsem cigaretu za cigaretou a neznepokojovalo mě to počasí, které většině lidem pokazilo jejich plány. S taškami nad hlavami spěchali domů, schovávali se pod nejbližší střechou s nadějí přeháňky, ale já? Já věděl, že všechno má svůj účel a nehodlám vykřikovat své starosti do okolí bulvárních cestiček. Jistě, že je chápu. Neboť vše má svou logiku, vše může být přirozené, vše v určitých situacích je poněkud normální. Kouřil jsem a sledoval jak déšť společně se sluncem tvoří barevnou trasu na obloze a dělají jí natolik dokonalou, že i po těch sta cliché budu neustále žasnout. Jsem ale opravdu rád, že tento svět je k smíchu. Určitě nejsem jediný člověk co se právě dívá. Říkám si, jestli všichni běhají, jezdí autem, opíjí se, umírají s morfiem někde na lehátku v nemocničním pokoji, jestli se někdy podívají nad své hlavy. Všichni v jeden okamžik, aby ten rámus světa pominul na pár vteřin. Pak by se všechno rozjelo znovu, zaměstnanci by dřeli na nájem, alkoholici utíkali z léčeben a smrtelně nemocní by na vždy zavírali oči. A pak si odpovím:,,Zase můj moment chvíle," duha zmizí, déšť přestane a pak někde v baru pod vlivem alkoholu zařvu do davu:,,Carpe diem!" a několik lidí se otočí a zasměje, někteří se neotoči vůbec a stejně se zasmějí, ale někteří si řeknou, že je zase opilý. A to se mi skutečně líbí...neboť je to jediná cesta jak to polknout.