Byl jsem opřený o futra místního baru. Velice krasoplně jsem popíjel půllitra vychlazeného Radegasta a našeptával jsem do hudby v pozadí téměř zbytečně dospělácké řeči. V pravé ruce jsem držel cigaretku, jejíž kouř se lámal o lidi, prochazející kolem. Je fakt, že občas sem se zakymácel jako bezduchý, oklepával jsem popel o procházející barmanky a smál se nagelovaným kulturistům,kteří se snažili ukázat svou sílu při každém zvednutí Coca-coly. Nejsem bouchač, u kterého se holka zastaví a představí si mě nahatého jak ona drží mé bicepsy při prvním doteku genitálií. Ani nejsem snílek…dnešní realista je vždy předurčen k určitým negativním kritikám, jenž se opírají o základy moderní feminizace. Nejsem borec, co jde s dobou. Pokud jde do prdele doba, tak on taky…
Stále jsem pocucával a čichal ke kvasu z pivka a v tom se na mne obrátil plný stůl zcela opilých lidí a optal se mě těžkorozluštitelným hlasem, zda mám názor na svět a na život.
Už po té otázce jsem věděl, že je zřejmě ke slovu nepustím, ale toužil jsem, aby můj pohled sdíleli nerozděleně.
,,Podle mého názoru je každý z nás středem svého světa. Mladí lidé popíjejí, propichávájí si cestu žílami, roztřepávají si nosní dutinky a staříci to vědí a stejně jen uvědoměle přihlížejí. Mohl bych povědět svým známým svoje touhy a zklamat jejich zájmy. Ale jedině, pro co jsem se narodil je, abych se naučil milovat…ach jaká vyšlechtilá fraze, řeknete si. Ale já mám argument: ,, Nepřišel jsem léčit smrt, ale bavit lidi.”