, 7. 11. 2011, Povídky
A kdo by to byl řekl, že jde život dál, bylo mi řečeno. Tak jako den střídá noc a sníh zase listí. A že to není moje vina ale někdo to být musel. A zatímco Lucie noci upije, s Medardem za kamna vleze. A přes kamna že nejede vlak. Dnešku užij a zítřku věř co nejméně, jako když propast volá propast. Jako rašelina která dáví mladé ještě mladším.
A co musí být řečeno se nikdo nikdy nedozví. Král Midas má oslí uši. Kdo ví, kde je vykopaný pes a kde zakopaná válečná sekera. A zatím extatici vzývají nezvané a nenazvané. A pořád mi chybí ta vůně podzimu - pálenýho listí a všechno co mi není buřt. A nejsem sob ani dikobraz, ani šelma, liška bystrouška ani jezevec ani straka, nemám píli mravenčí ani nesmrtelnost chrousta. Žádný chameleon ani lev. Proplouvám jak špatně stavěný vor v peřejích. Ještě že jsou slepá ramena dobře zahalena. A lidi střízliví a střízliví. Přízemní i co hlavu v oblacích mají. Ti co se prodali a rozdali, ti co ze sebe ani chlup. A člověk se na fotkách přestává poznávat a z toho času je tak nějak mdlo. Přestávám si pamatovat co se stalo. Naposledy to bylo kolem šestého roku života kdy jsem si začal věci pamatovat. A tak asi mládnu. Za chvíli se začnu scvrkávat a bude to tutový. A opotřebovaný modlitby jsou stále dobrý - nabírají na kvalitě i počtu. Počítám víc a víc a stává se ze mě dobrák v nejistým slova smyslu. A starý dobrý dorozumívací kanály přestávají fungovat a ani nechci aby šly. Vlastně jdou jak vietnamský hodinky. Svět začíná kostnatět a vlastně je to dobře. Jen mi moc lidí leze do svědomí a to mi po chuti není, komu by bylo. A dřív jsem si myslel že za socialismu byl celý svět černobílý, i fotky byly černobílý. A po revoluci že vynalezli barvy. A skoro stále u sebe nosím zápalky kdyby chtěl někdo vzplanout jasným ohněm. A mládí bylo opilství v těle dítěte. A je mi jako nikdy a chci aby přišel konec světa a nejsem hipster, ale Arcade Fire rád mám to zase jo. A staromilec mi neříkají a je to škoda. A mám teď pausu , ale Midas. Kdo se bojí musí do lesa. A každému dám kus sebe a pospolitosti nikdy dosti říká se leckde. A že tu svou holku mám rád a ať to každý ví, že to klidně i vyryju na ty futra jak se zpívá. A že kytara je už na cestě a že mám všechny pozdravovat a popřát jim jen to co si zaslouží. Nic míň. A že si třeba jednou potřesu se všemi těmi kteří za to stojí a já to vím, že stojí. A že o mě nikdo nic neví a že je to vlastně uplně jedno, ikdyž úzkostlivě není . A že nepřestanu toužit žít milovat poznávat , dávat a brát si jen s dovolením, a s rozedněním vstávat a učit a učit se a pozorovat a smát se a všechno co za to stojí. A že jsem ideolog jen sám sebe a že filein sofia není pro hlupáky, kterých se mi naštěstí nedostává. A všichni si říkají, že jsem se změnil ale já že jsem porád stejný jen jsem už vypotřeboval dědovu vodu po holení, je mi to líto ale nelituju toho. A že všechno si musíš prožít jen a jen ty sám, člověče a že Vaculík měl pravdu a ten že čerta ví jak se dělá chlapec. A že mám vyhlídky ale ne obzor. A že jsem homo sapiens a že ta chemie má přece jen něco do sebe a že jsem moc rád že jsem tady a že mi je už odpředvčíra dvacet dva a že to není vůbec sranda být tu tak dlouho a že to je vlastně docela psina. A že děkuju panu Poláčkovi a vlastně celýmu světu, že to velký třesknutí nebylo marný a že se porád něco děje. A že mi je už odpředvčíra dvacet dva. A Kdo by to byl řekl, ale život jde dál, bylo mi řečeno. Tak, jako den střídá noc a sníh zase listí.