Proč slzy jsou němé, když smutek i radost vyjádří.

Zda-li to je tím, že jsou slané nebo, že sami nosí smutek ve tváři.



Jejich otupná slanost je bolem i lékem,

však ony ví, proč smáčí tváře zkřivené.

Kyselou jejich chuť nezlepšíš smacím útokem,

protože strůjcem jejich i smích je, toť dojemné!



Pocit, že do tvých ruměnců vpíjí se

je horší, než odřené koleno z kterého rudá voda teče.

Celé tělo vnímá to dění, ale neubrání se

bolestnému koloběhu, co v křeč tělo nutí, tomu neuteče.



Někomu slastné je vidět stékající kapky smutku,

někdo jen tiše přihlíží, nebo se směje.

Však tohle špatné je všechno,vskutku,

že nikoho netíží, že něco se děje.



Slzou si bytost uvědomí života vážnost,

přestává mít chuť žít, proč taky?!

Ten pocit již není mladická nerozvážnost,

radši do němoty se opít, ať chvíli nejsou mraky.



Skrz okna zavřená vítr fouká,

možná ten vánek studený má trochu pochopení.

Avšak z očí stále smutek kouká

a v realitě skrz studánky zalité hledá, co tu dávno není.