Bloudila ulicemi v Evě oděna, ztratila cosi, ale nikdo to neměla,
plula v mlze jak ve skalách ozvěna, v hlavě kdosi, kdo, nevěděla.
Jako bez křídel pták v bouři letěla bezvýchodně, kam netušíc,
místo očí odkvetlý mák v nich hořící pochodně a srdce do rytmu bušíc.



V chladnu její líce hořící svítíc jako lampy pouliční
dávají světu znát, že bojuje stále, ale bez úspěchu.
City nechá ve větru plát, ač náhle necítí útěchu
a místo slané rosy déšť vařící dopadá naň v tmě měsíční.



Smutkem již zbrocená stále čeká na nemožné,
avšak pod víčky jí jistě beznaděje jiskřička žhne.
Již pochopila jaká chyba jest se upsat životu,
když místo štěstí od osudu má jen bolestnou odplatu.



Čím musí se duše znelíbit, zda-li láskou, či dobrotou,
že je i paprsky slunce bit, odmítnut cestou rajskou,dokonce odpovědí prostou.
Chce v zemi být již, aby odhodit mohla neštěstí okovy,
cítí smrt blíž, napověděl jí to skřekot sovy.



Nyní už tmou oděná, co pro ní pochopení má i když citu pozbyla,
prochází se ve vzpomínkách, všude štěstí jen ona v slzách utopena.
Život v nesmyslných psán linkách, hvězdy se mstí, ve světle polapena,
na rtech zrada zděná, cesta k tomu strmá, ani hrdost nezbyla.



Dáví se pocitem tím jakoby chyba vše byla,
na počest svou, davem hlučným, sama si průvodem hold vzdala.
Veškerý dech zbývajíc schovala si pro přání poslední,
sic vědíc pro koho, ale ten, pro nějž byly sil zbytky, dávno není.