Z jediného klásku pšenice,
pro nedostupnou lásku světice,
pár sevřených zrnek v dlani mi mlčí,
a červeně vzdychají ty máky vlčí...

Jedno za druhým házel jsem poli,
má nebo nemá, ta otázka bolí,
až za rok vyrostou do zrna, do klásku,
někdo je utrhne zas pro tu otázku...

Zpět šel jsem úvozem a oprášil ruce,
snad pro lásku světice či pro čisté srdce,
ta chvilka na poli vždy něco mne učí,
kolem když vzdychají ty máky vlčí ...