Někdy
Když dřevo staré pokojem
Voní
Když oči pod víčka vplouvají
Jak koráb do mlhavého
Přístavu

Sním o Klaunech
Co po vinných nocích
Palermem starým zpívají a tančí
V těch svých oblečkách barevných


O Paulu Verlainovi a Arturu
Rimbaudovi jak v jablečném sadu
Z paprsků slunce naději splétají
A pak jí jak kouř do vánku
Rozfoukávají

O dnech a nocích
Kdy smysly mystickou
Proměnou proplouvají
A kdy hvězdy co říct mají
Své matce Luně

O francouzských řekách co šumí
Po snových loukách a nekonečných
Zelených kopcích

O lásce co se v nedělním ránu
Vlní a pulsuje
Na euforické posteli

O rtěnce na sklence od vína
Co vzpomínkou
Poslední na ní byla

O pravé lásce co tajemstvím
Největším snad
Je

O kvílení serafínů
Těch z andělů nejkrásnějších
O smutku co prořezává mi
Cestu

Někdy...