Tři léta promrhaná čekáním
daleko v exotických zemích,
chci cítit něžné pohlazení,
z dáli slyším zvonit
její smích

Bere mne do dlaní mozolných,
ach – studem se celý červenám,
snad mi nedá tím proutěným košem,
hle - další odmítnutí, alespoň
nebudu sám.

Byl jsem trapně ponížen,
bez ostychu mne svléká do naha,
máčí mě, myje mě – bezcitně,
zbyla mi jen
rozpálená podlaha.

Napravo, nalevo, samí zklamaní,
bez poznání - i ty naivní hlupáku-
poslední naděje uhasla,
hází mě do stejného
vaku.

Přicházím pod ruce vzteklému muži,
ouuuu - asi mu žena nedala,
zeleně blednu strachem a cítím
vražedný pohled
Seagala.

Psychika dotčená tohoto tyrana,
spouští konání bolestné – vrah,
pálí mě, drtí mě, cupuje,
obracím se v nahnědlý
prach.

Sesypu se, již nemám proč žít,
stále se vrací myšlenka chmurná,
jediným domovem, jedinou radostí
stává se
skleněná urna.

Po čase nářků, plamínek naděje
spatřím ji za sklem - áááno,
pojď ke mně blíž, jen pojď,
věř, že bude smyslné
každičké ráno.

Láska nám kvete čím dál více,
s radostí se denně probouzím,
nedočkavě hltám všechny zvuky,
cvak, jsi tu,
já neblouzním.

Polévá mě teplo, špulí své rty,
dychtivě polibky dává,
stačila odvaha říci:
„Miluji Tě, dámo“

Tvá ranní káva.