Bylo 27. 9. 2003 ráno. Hodně brzo ráno, asi 9 hodin a já se probouzela. První, co upoutalo mou pozornost, byl kalendář. K dnešnímu datu tam bylo napsáno a přeškrtnuto: "Titicaca". "Sraz v 9.15 u metra", stálo tam ještě. A to přeškrtnuto není!!! Hmmmm, asi to platí, pomyslela jsem si, rychle vyskočila z postele a upalovala na zastávku metra: "Ahoj Kačko! Už tady na tebe neuvěřitelně dlouho čekám, za chvíli nám to jede!" pozdraví mě Nora.
Nějaký kluk se už dlouho díval na Noru, a když usnula, poprosil mě, abych mu o ní něco víc řekla. "Víš, ona je velice zvláštní. Zvláštní ji nedělá jenom její jméno a adresa, jmenuje se Nora Zajícová a bydlí v Králíkách v Polní ulici. Asi ti ji nejblíže přiblížím, když ti povím, jak třeba dneska vstávala," odpovím mu, "to se nejprve probudí jedna noha a začne kopat do druhé. Když jsou obě dvě vzhůru, začnou utíkat, jenomže celé tělo spí, a tak utíkají jen ve vzduchu. Několikrát se jí stalo, že se uvolnil šroubek, který má v pupíku, a upadl jí zadek. Ale nic se neděje, a páč nohy zůstaly u těla, postupně se celá probere. Dnes v noci foukalo a ona měla otevřené okno, to už ovšem problém je. Na nočním stolku totiž nenahmatala to, co hledala, a musela použít speciální vysílačku, která jí její oči najde a přitáhne. A protože se válely pod postelí, očistila je. Když měla oči nasazené, mohla hledat i uši; hledat je bylo horší, protože při letu plachtí - jako obvykle je našla přitisknuté na stěně. Když si je potom přilepí na suchý zip za spánkama, dostane se jí do mozku to, co uši slyšely v noci... A většinou to jsou zajímavé věci. Jaké jiné než zajímavé by se taky daly očekávat z pokoje rodičů? Tam se často dějí věci... Když si tedy nasadí své plachťáky a oči, někdy i zadek, jde do koupelny a tam přijdou na řadu takové kosmetické věci jako třeba narovnání každonočně přeleželého nosu. Nakonec utáhne všechny zavity na svém těle a jde se obléct."
"Jo, ten dopis přišel, ale docela mě překvapil," sdělila mi Nora hned, co se probrala z dřímoty. Já jsem jí totiž asi před týdnem chtěla poslat dopis o tom, že bychom o prázdninách mohly někam vyrazit, ale na poště mi nechtěli věřit tu adresu, a tak jsem z kapsy na botě vytáhla sovu Hedviku, k noze jsem jí přivázala ten balíček s podrobným popisem cesty do Znojma a vyhodila ptáka do vzduchu, dvakrát sice spadl do sopky na nádraží a u pumpy, ale erupce ho vždy vychrlila ven. Takže byl asi špinavý, a proto se Nora lekla.
"Za jak dlouho tam budeme?" "Tak za 5 minut a 75-77 vteřin," odpoví mi na můj dotaz ten kluk vedle, a jakmile zpozoruje, že se Nora probrala, opustí naše kupé, a tím i náš příběh. Po 5 minutách a 76 vteřinách se ozvalo: "Ženevské jezero." "Co, neměly jsme vystupovat u jezera Titicaca?" podivím se. "Ne, to by metrem trvalo asi o 89 minut a 78 vteřin dýl, takže jsem koupila lístky jen sem," odpoví má kamarádka.
"Rychle, chyť je! Tamhle plavou!!!" křičí tatáž dívka o deset minut později. "A nemůžeš si potom v obchodě koupit nové uši?" zeptala se jí, ale to, že mě neslyší, si uvědomím až po chvíli, to už si to její uši míří k jeskyni. Asi jdou na čaj k lochnesce. "Rychle za nima!" porád křičí Nora. Najednou křik utichne a ona z batohu vyndává další uši. "Tyhle jsou na mokrej zip, takže jim voda nevadí. Tamty se mi odlepily, protože na ně cákla voda," vysvětluje Nora, zatímco si uši připíná. Ještě asi hodinu jsme se plavily po jezeře, ale pak už nás začal tlačit čas. Když už nás to hodně bolelo, šly jsme zpátky na metro. Teď jsem spala já. Jestli se někdo ptal na mě a Nora mu o mně a o mých zvycích něco řekla, nevím, ale já sama se přece představovat nebudu.