Už listí spadlo a pohřbilo slunce,
už listí spadlo a pohřbilo den,
vyhlížím z okna a zebou mne ruce,
jak holé větve bez šatu jen.

Ted už jen vločky do korun padnou,
pár jablek posledních, co nevzal čas,
ptáci tak mají už snídani snadnou,
Snad aspoň pro radost pozvednou hlas.

Tomu smutku se odedávna podzim říká,
a myslitel zapomenutý cítil to stejně,
když vymýšlel ta slova smutná a lichá,
nemusel pro ně chodit ani ke mně.