Když život, už se marný zdá,
vše bere, přichází a námitky odmítá!
Cílová rovinka blíží se čím dál víc,
tys zůstal sám a zjišťuješ, že nebudeš, už víc.

Tolik jsi toho stihnout chtěl,
zůstáváš jak bílá plátna malířových děl.
Stojíš a přemítáš, co je to za úděl,
tou skutečností náhle jsi oněměl.

Kde je ta úžasná naděje,
to krásné, po čem člověk se usměje?
Všechno odchází, ani úsměv už nepřijde,
smutek a bolest, jen čas to překryje.

Na obloze ani slunce, ani mrak,
nic se už nestane, vše zůstalo jen tak.
Díváš se zpět a tvůj život byl jen brak,
tolik sis přál, aby vše bylo jinak.

Tak raději víčka svá už zavíráš,
odhodlán k věčnému spánku uleháš.
Kdesi v koutě a v tichu vše postrádáš,
smířený se ztrátou, bez lásky umíráš.