Jedna prázdná postel,
jedna prázdná skříň.
To pokoj tvůj, ne hotel,
z toho máš teď splín.

Láska se ti vyhýbá,
snad chodí kol oklikou?
Jak někdo, kdo tě proklíná,
pak ztrácíš sílu svou.

Uleháš a přemítáš,
kde udělal jsi chybu.
Když oči večer zavíráš,
vzdát se nechceš svých snů.

Stojíš, hledáš, vyhlížíš,
a jako bys nemohl jít dál.
Jako by tam byla mříž,
a tys musel stát opodál.

Kdy zlomí se to prokletí,
jenž sužuje tvou duši?
Tak kde stále chodí,
ten kdo rozzáří tvé oči?

Srdce se ti zatemnilo,
duše je jen prázdná.
Hledáš, co tě proměnilo,
mysl chce být jasná.

Zdá se to jako dlouhá válka,
jenž stále bere ti sílu.
Jako prosba starého vojáka,
přál by sis nalézt smíru.

Kam poděl se ten krásný cit,
který naplňoval naše srdce?
Vždyť to byl důvod proč tu žít,
tisknout se a jít ruku v ruce!

Jak dlouho ještě čekat máš,
než sen se ti vyplní?
Snad jednou se dočkáš,
než srdce ti zkamení.