Horké letní dopoledne. Vysoké žhavé slunce metalo ostré stíny po bíle vyprahlé omítce. Teplo, nesnesitelné dusno, hmatatelné parno, přecházející slunce, čpící pot. Pachuť nudy se odporně vznášela ve vzduchu a nevybíravě dotírala na Petra s Jakubem, kteří už nějaký čas jen tak seděli tiše opření o chladivou kamennou zeď malého sklípku pod chatou. Dům, otevřené okno, vlající záclona, zašlý komín, dřevěné okenice, úzké dveře. Dlouhé a líné pramínky potu si razily cestu po jejich vysušené pokožce. Oba seděli nehybně, jen tu a tam závan lehkého větříku, který jim zabloudil mezi mokré vlasy, vysušil část potu na krku a probudil je ze snění, do kterého je táhlo velké pulzující slunce. Parno na ně útočilo ve vlnách, vždy když vítr na chvíli odbyl své táhlé snažení. Petr si otřel pot z čela a vstal. Tmavý kruh na tričku se mu nepříjemně lepil na záda. Na Jakuba se už nepodíval. Zpola opření dál seděli vstříc slunečním paprskům, které prokreslovaly bohaté zelené kopce pod nimi. Oči jim přeházely, nekonečné pramínky slaného potu si dál a dál hledaly cestu jak překonat překážku vysušené pokožky, po které šíleně poskakovala jasná sluneční záře. Hladina vody v kádi po okapem se zachvěla, vlnky se rozběhly do všech stran, odrážely se od stěn zpět, až postupně utonuly úplně. Dlouhý stvol trávy rychle cvrnknul a sluníčko sedmitečné se z něj s bezmeznou nadějí pustilo ke slunci, až ho, coby sotva znatelnou malou červenou tečku, zalila jasná bílá záře. Tráva jemně štěbetala, květy zpívaly, stromy se hrubě handrkovaly a slunce šumělo. Petr otočil hlavu a dlouze se zadíval směrem k Jakubovi, na jeho krku se na slunci blyštěly další studené kapénky potu. Když Jakub vstal a pomalu odcházel za dům pro kolo, Petr naposledy zamžoural do slunce - snad mu bude přát štěstí.
Stáli oba vedle sebe, připraveni bezhlavě se vrhnout do propasti pod nimi. Daleko před nimi v údolí se rýsoval malý bílý domek, od kterého se k nim linula tenká křivolatá cesta, která líně stoupala do kopce ve velkých zákrutách. Sytě modrá obloha nad nimi obnažovala kopce v dáli, vykreslovala každý detail. Dlouhé polní lány, které pokrývaly chudé stráně jako zlatavá srst země, plodné aleje stromů plné barevných plodů a nekonečná říše chladu a ticha uprostřed voňavého lesa v dáli. Slunce stále důkladně čistilo vzduch. Z vysoké trávy k nim doléhal šustivý zvuk. Oba věděli, co musí přijít, jeden vyhraje, a ten druhý ... druhý už nikdy nepocítí tlak slunce na rudou kůži, nezaslechne šelest trávy ve vánku. Svaly se jim vypnuly napětím, když rychle naskočili na kola. Paprsky slunce se od jejich leskle červeného povrchu odrážely do okolí. Kola rychle nabývala na rychlosti. Od zadních kol se za nimi zvedala vysoká mračna světle hnědého prachu, který jen pomalu zpět zanášel šedí cestu a květy kolem. Malé kamínky z cesty po jejich zběsilém průjezdu odskakovaly daleko do trávy kolem cesty. Strnulé pohledy Petra a Jakuba. Rychlost, strach, odevzdanost, vypětí, hluk. Oba jeli rychle, ale stejně stále vedle sebe. Nepohlédli na sebe, tušili poslední úsek, rozhodující. Jakubovy oči zaplavila zběsilá posedlost, celý svět šel náhle mimo něj. Zrychlil. Vítr mu nemilosrdně tlačil do tváře. Nedýchal. Kolo se celé třáslo. Už ani nešlo ovládat. Bláhově překročil čáru života. Sám už nemohl zastavit. Svět kolem něj se mu proměnil v jednu dlouhou rozmazanou čáru. Vnímal každou částečku, která se mu vryla do vědomí, a to poslední, jen široká hladina pod ním. Pak jen dlouhá a nekončící tma. Petr pomalu zastavil. Zkoumavě a obdivuhodně se díval na trosky červeného kola, které předcházely z kopce se kutálející Jakubovo tělo. Z dálky rozeznával rudou krev, která se míchala s hnědou hlínou. Jakub se zastavil a dál se už nepohnul. Ležel nehnutě v prašné špíně, která ještě stále všechna nedosedla na zem. Poslední kapénka života z něj už vyprchala. Petr od něj znechuceně odvrátil zrak. Znovu pohlédl vstříc jasně oslnivým paprskům. Po Jakubovi zbyla jen průsvitná vzpomínka. Petr lehce zapomněl, vždyť slunce už ho nepálilo, ale hřálo. Duchem byl nepřítomný, ale duše se mu stejně v tu chvíli nesla lehce. Po vyšlapané hlinité cestě spokojeně zamířil zpátky k domu. Labužnicky vychutnával každý krok. Konečně pocítil nestíněnou sílu přírody, okouzlovala ho, když se nedělila s druhým. Poprvé za celý den se z větví ozval líbezný zpěv ptáků. Cesta dolů pro něj byla svátkem, drogou, pro kterou by i bojoval. Ale jak se blížil a bílý dům před ním rostl, rostl i v něm strach z dalšího dne. Úzkost v něm narůstala, a když se poprvé dotkl chladivé hrubé zdi, přejel ho mráz po zádech. Obešel ho, aby mohl znovu vystavit tělo na obdiv slabých zapadajících paprsků. Den se chýlil ke konci. Znovu si sedl na své místo u západní zdi a mžoural do, teď už rudého, slunce. Tušil, že to přijde, znovu ho zalil štiplavý pot a tak vzkřísil vzpomínku na mrtvého Jakuba. S obavami se pomalu otočil. Jakub seděl na svém místě jako odpoledne, dokonce se stejným posedem. Zíral na něj chladně a dlouze. Oblečení měl potrhané a ušpiněné. Oči podlité a tvář zkrvavenou. Ale nevnímal ho. Díval se nepřítomně skrze něj, čekal totiž s nadějí na další den, až polední slunce znovu započne další závod. Petr s povzdechem odvrátil hlavu. Snad ten bude poslední, pomyslel si, pro něj nebo pro Jakuba.
Erich "Lid" Hora