Rostu ve svých zdech
všude kolem ticho
to ticho upředené z chvil
kdy křik byl přikovaný k mlčení

Rostu ve svých zdech
po jednotlivých srdcích
politých růměncem slz
a úsměvy trochu bolí

Pořád nám zní to ticho
prázdná skořepina ticha

Chodím po zahradách
je ráno
potřísněné rosou
že zdá se napořád
pak se však smrští na hladinu kapky
s tichým Cink
a není

Sbírám zvonky a hořce na úpatí kamenů
tesám si do nich vzpomínky
jako bych doufal
jako bych doufal
že svědomí porozumí hříchu
že pochopím čas co se nestal
a lásku
v ulepených obálkách

Rostu ve svých zdech
situace svazuji nití času
do úhledných balíčků
jako mapy pro zámořské cesty

Stoupám k nebi
ta hora nemá jméno
jen tak – beze slov
a blahoslaveni tiší

Rostu ve svých zdech
v serpentinách času
a Bůh je tak blízko
vězeň mlčení