ti ptáci snad nedoletí

jejich křídla
už tápou vzduchem
a zády stoupajíce
k zemi
pak v pádu žalují
svůj osud

je pozdě

v příštích životech
snad zatraceným prominou
tu pomíjivou
proměnu

rukou a těl

co poprvé tak strašně
bolí
i osvobozuje

pak na perutích poznání
balancují s vědomím
nezvratných poklesků
chutí
a návratu v čistou

pokoru

duše