V hlubokém tichu zaživa pohřbeni,
za zpěvu zvonů mrtvé,
stojí tu stromořadí.

Ústy lapajíce, slova ze rtů plynou,
neb ruce vztahují k nebi,
z proseb však nic neslyšet.

Hle Ti zaživa mrtví,
toužíc po všem nic nedostanou,
obrostlí mechem budou stát.

Ty obrazy tváří, ta masa těl,
padnou až svět se vzbouří,
v poslední den zas v mysli vytanou.