Západky dvířek z rozeschlého dřeva
schraňují rez a vratkost chvil,
co spí v nich larvy, ticho, krev a
ten, kdo tam v křesle léta snil.

Teď zvuk tu chybí přetnut v půli,
vypálen dávno, napořád,
zůstal jen včelín s jeho úly,
tvůj dětský údiv, prázdno, chlad.

A venku slunce jako kdysi
laská svým teplem hřbety střech,
koruny stromů šeptají si
o včelí smrti, o lidech.