KÁMEN
(hovory s řekou Lucinou)

Obloha modrá hladinu shlíží
po hladině oblaka plynou
stříbrné vlny oblaka kříží
ve stínu s břehem pak splynou.

Kámen bílý pod hladinou
oblých tvarů, bez všech hran
vlny nad ním zvolna plynou
obroušený je ze všech stran

Na horách zrozen, bílý jak květ
z křemene, hranatý, sílný jak rek
toky vod změnit chtěl u všech řek
a ovládnout celý svět.

Matkou byla mu tvrdá skála
Černý mrak otcem zas byl
bouře strašná když plála
bleskem mrak skálu rozštípil

Po proudu kámen léta šel
neznalý světa, ač plný síly
s kameny šedými se přel
ty šedé jej obrousily.

U břehu teď je, kde proud je mělký
na vlny velké snad dosud čeká
osud jeho je otazník velký
barvou svou bilou ryby jen leká.

Lucino, řeko má, ty všechno znáš
předtucha zlá mě jak ryby leká
na každou záhadu odpověď máš
řekni mi, co bílý kámen čeká.

Za rok, či deset let, klid jeho ustane
Dál půjde životem na své pouti
s vlnou velkou čas jeho nastane.
unaven, bez síly, bude jen plouti.

Do moře klidu vlna jej odnese
bahnem a pískem jej zanese
bílé i s šedými, zákon to odvěký
tak tomu bude už, navždy, a navěky.

Lucino, řeko má, co tady díš
co říkáš snad, ani netušíš
proud řeky tvé, času podobá se
a osud kamene bílého, člověku zase

Kámen, i člověk za mladých let
pln síly, odvahy, změnit chce svět
ze všeho často zbude jen sen
tak jako kámen skryje ho zem

U lidí, Lucino, všechno je jiné
neztratí se člověk, když čas jeho mine
ať tluče kladivem, či na housle hude
v dílu svém přežívá, to na světě bude.