Den, co den, jsem tě potkával
v tramvaji číslo dvaadvacet,
Sněhurka jsem ti říkával
a zdálo se, že se nikam nechceš vracet

Časem jsem zjistil, že je to jen maska
a zatoužil spatřit, co je pod ní,
ten make-up má překrýt, že jsi samá vráska
nebo že jsi hezká jak šroub lodní?

A pak se stalo, že viděl jsem tě k ránu
a tys byla tak krásná,
žádná panenka z porcelánu

Rozesmátá a rozcuchaná,
tisknul jsem k sobě teplo tvých tváří,
po milování ještě udýchaná
a všechno z tvé masky zůstalo na polštáři