Po světě chodil a to břemeno nesl,
prokletí v podobě lásky bolu,
až již dál nemohl a únavou klesl,
osud nikdy ho nepozval k plnému stolu.

On býval veselý a radost a štěstí dávat chtěl,
ne žal a trápení si za to brát,
plod lásky vždy však jen ochutnat směl,
pak osud si začal s ním jenom zle hrát.

Osud mu nabídl krásné a sladké jablko tak,
on hladový po něm natáhl ruku,
ten osud ruku s jablkem hned stáhl však,
škodolibě se smějíc bolestnému muku.

A tak to šlo v jeho životě stále,
už nevěřil na lásku, na sladkost její,
vždy hořkost již jen měl v ústech dále,
poznal, že láska je jen jed zmijí...

Tak zničila láska rytíře v plné zbroji,
jenž citem srdce své tak často tavil,
jenž železnou pěstí a mečem v boji,
vždy jen hrdost a čest všude slavil.

Nyní jak tulák, jenž ztratil vše drahé,
bez meče, štítu blyštícího a svého oře,
světem bloudí přes nástrahy dravé,
nesouce si s bolestí své hořké hoře...

Poznal už, že láska jednoho bolí,
že hořkou má chuť, byť sladce voní,
osud mu krvavou ránu sype jen solí,
a jen vzdálený hlas stále mu v mysli zvoní.