pro mě byl za duhou sádrovej trpaslík
jednou
taky bazén a u něj rotvajlerka Kristýnka
i další měli v puse sedmikrásku a koloběžku v kapse
s odkazem neduh střízlivosti plných sklenek
v knize psaných za soumrak
právě proto loupalo v palci
i v palici a tak
vždycky mi očenichal oči šneků a žvatlal na rohu s rarachem
v nás
tiše zatahoval optickým klamem známých cizinců
jenže pak mě smazal
keporkak jeden
utíp
skončil
se mnou svoje starý básničky
splet do žlutých věnců a poslal k vodě
prej mezi divotvorný hrnce skočil placáka
že na konci tý duhy
jenže né se mnou
asi zrovna krotil něco z listů břečťanu
bo nevim
totiž já byla v pyžamu
na druhým konci
a von že najednou měl zase všecko na dlani
jako dřív
/blbý vorvani/
půl chvály tykadlovým pohledem že dorůstaj
jenže mně se stejně stejská k duhu
na konci barev co háže křišťál na mým lustru
že do jeho nádobí
sedly moje půlky bez ňákýho mustru
nahatý
zhurta i ta sádra
moje s /lepo / ty
že za paty duhu vlečeš

kavalíre s broukem v hlavě