Jakub Táborský slyšel, jak hlasitě buší jeho vlastní srdce. Byl to jediný zvuk, který měl svůj zdroj na jeho straně dveří. V pokoji před ním bylo sluchových podnětů mnohem víc, až je nedokázal rozeznat od sebe. Dva, možná tři mužské hlasy, všechny zbarvené alkoholem, snad puštěný kohoutek, občas náraz něčeho těžkého na dřevěný stůl, docela dobře si to dokázal představit. Náraz láhve s alkoholem o sklenici, možná pivo. Lidé, co byli v tom bytě, byli opilí, ozbrojení a určitě nečekali hosty.
Potily se mu ruce. Svíral sice pevně revolver, o kterém si byl ještě před chvílí téměř jistý, že perfektně funguje, ale teď už by přísahal, že je to jen neškodná hračka, protože si připadal jako malý kluk. Stejně doufal, že ho nebude vůbec třeba použít. Aby konfrontaci s násilníky za dveřmi ještě oddálil, naposledy se rozhlédl po chodbě. Byl to jeden z těch obyčejných činžáků, kterých je ve městě plno a jsou k nerozeznání od sebe: malba na chodbě praská, kachličky na zemi jsou staré a nudně šedé. Stropní zářivky fungují všechny, ale světlo je nepříjemné, nepřirozené. Z jednoho ze vzdálenějších bytů se ozval ženský hlas, smyslné sténání. Došel k názoru, že je spíš hrané, protože mu znělo podobně jako dabing toho lesbického porna, které viděl minulý čtvrtek. Pak si znovu uvědomil revolver ve zpocené ruce a nemohl uvěřit tomu, že přemýšlí o pornu zrovna v tuhle chvíli.
Byl čas vejít.
Stiskl kliku, neslyšně, aby získal ještě nějaký čas, i když už to nemělo skoro žádnou cenu. Otevřel rychle a před sebe vytasil revolver. V místnosti byli dva muži – díkybohu ne víc – a spousta špíny, které neměl čas věnovat pozornost. Jakmile ho muži zaregistrovali, strnuli.
„Kde je?“ zařval na jednoho hystericky. Znělo to nervózněji, než chtěl, ale muži na něj jen zírali, ruce natažené před sebe ve snaze uklidnit nově příchozího.
„Jsi v pohodě, kámo?“ oslovil ho ten z dvojice, který seděl. Jakubovi silně připomínal jednoho z jeho přátel, se kterými se občas scházel u piva. Byl vysoký, trochu tlustý, vlasy zkrácené strojkem a obličej široký, přátelský, s velkým neforemným nosem uprostřed. Nevypadal moc jako někdo, koho by Jakub rád zkopal do bezvědomí už za to, jak vypadá, což byl ale případ druhého kluka, který stál ve dveřích do kuchyně. Hubený nácek s krysím obličejem a frackovitým výrazem. Jakub znal tyhle typy. Když chodil na základku, pravidelně ho mlátili jen pro zábavu, když nesehnali žádného cikána. Pak vyrostl o dvacet čísel a přibral, takže mu dávali pokoj. Nechali v něm jen hluboko doutnající zášť a touhu po pomstě. Jakubově obvyklé povaze se to příčilo, ale nedokázal to v sobě udusit úplně.
„Jsem v pohodě. Drž ty ruce nahoře.“ Mířil pořád na toho nácka, ten buclatý v červeném tričku seděl a nevypadal tak nebezpečně. „Výš. Ty taky.“
Oba mlčeli a udělali, co Jakub řekl. „Kde je?“ zeptal se znovu. Jeho podezření o náckově nedostatečné inteligenci se potvrdilo, když ne moc důvěryhodně řekl: „Kdo? Kdo kde je?“
„Ta holka, ty kreténe.“ Začínal se do toho dostávat. Dneska uspěje.
Oba pořád mlčeli. Jakub se podíval na toho na židli, neboť tušil, že s ním to bude rychlejší. Ten stejně ještě chvíli vyčkával. Pak to vzdal a kývnul směrem k dveřím otevřeným do malé ložnice. Nešlo tam moc vidět.
Jakub přemýšlel, ale neměl moc času. Když půjde do ložnice sám, ztratí je z dohledu a dopadne to špatně. Když do ložnice pošle jednoho z nich, může se vrátit s bouchačkou a vystřelit. A Jakub věděl, že pokud by k tomu došlo, neměl by moc velkou naději na úspěch. V životě nestřílel.
Jako by ten na židli věděl, o čem Jakub přemýšlí, řekl mu: „Nebudeme dělat žádný problémy, vole. Hlavně se uklidni, vem si tu krávu a nějak se dohodneme.“
„Pojď sem, vyholená hlavo,“ oslovil Jakub nácka. „Ruce nad hlavou. Klekni si přede mě. Když nebudete dělat píčoviny, nic se nestane. Klekni si.“ Jakub na něho pořád mířil. Nebylo divu, že dostal strach a klekl si před něj, ruce stále nad hlavou. Nechal na sebe mířit revolverem a začínal se klepat.
„Dobrý. Ty běž a přines ji,“ řekl tomu druhému. „A nic jinýho nedělej, nebo tady budeš mít kámošův mozek rozstříknutej po podlaze.“ Nevěděl, jestli to nezní směšně. Podobné věci zatím slyšel jen ve filmech s gangstery, na které se stejně moc nedíval. Kluci se ale nesmáli. Správně tušil, že mají ještě větší strach než on. Koneckonců to byl on, kdo držel zbraň. Jestli dneska odejde živý a nezraněný, asi začne věřit v Boha. Hoch v červeném tričku mezitím vstal a šel do ložnice. Malý hubený nácek měl v očích slzy, což Jakubovi udělalo radost. Lepší je mstít se na takovým blbečkovi, než se nemstít vůbec. Ale dneska tu není kvůli tomu. Chlapec v červeném se zády vracel k Jakubovi, ruce v podpaží holky a táhnul ji ke dveřím. U Jakubových nohou ji pustil na zem. Byla úplně bez sebe, jako mrtvá.
„Co jste jí udělali?“ zeptal se, stále s revolverem namířeným na toho klečícího na zemi, kterému už po tváři tekly regulérní slzy. Tohle bylo lepší, než kdyby ho zmlátil.
„Nic, jen spí.“
Došel k názoru, že je to asi pravda. Byla pořád v džínách a tričku, jak ji viděl naposledy. Ani make-up nebyl moc rozmazaný. Byla dokonalá i teď, zfetovaná u jeho nohou.
„Jste prasata,“ řekl jim. Nebyla v tom výtka ani nenávist, spíš to jen konstatoval.
„Jinak bychom ji nesbalili,“ pokrčil rameny.
Jakub zavrtěl hlavou v hlubokém pohrdání. Aniž přestal mířit na hubeného kloučka plačícího na kolenou, shýbnul se pro ni, objal ji kolem hrudníku a zvedl. Nebyla nijak zvlášť těžká. Opřel ji o sebe, pozadu ostražitě vyšel z bytu a mířil ke schodům.
„Nebudeš volat policajty, že,“ ujistil se ještě ten v červeném.
„Běž do hajzlu,“ odpověděl Jakub.
Po schodech sešel rychle, aby někoho nepotkal. Nevěděl, jaká je reakce průměrného občana na kluka s polomrtvou holkou v náručí, ale hádal, že výmluva „Opila se!“, kterou si připravoval, stačit nebude. Hned před vchodem na ulici měl ale auto, a když ji něžně položil na zadní sedadla a zavřel, věděl, že má vyhráno. Teprve teď ho úlevou začala mrazit záda, a když sedal za volant staré, ale hezky udržované oktávky, měl pocit, že mu upadnou ruce, jak se mu třásly. Ti dva kluci tam, to byly děti – ale stejně tak mohl dneska vejít do bytu patřícího těm drsným chlapům, co sledoval v televizi, nebo šíleným feťákům, kterým na jejich vlastním životě nezáleželo natolik, aby spolupracovali s ním. Taky jich tam mohlo být mnohem víc než dva a kromě toho měl ještě štěstí, že se ho ten chytřejší, v červeném tričku, nepokusil nijak podrazit.
Když jel kolem benzínky, musel potlačit nutkání zvracet. Občas zkontroloval ve zpětném zrcátku bohyni na zadních sedadlech. Neměl moc nápadů, co udělat teď, ale bylo mu jasné, že ji zachránil od několikanásobného znásilnění… dost možná jí zachránil život. To trochu zklidnilo jeho nepříjemné pocity, že únosce dívka vlastně jen vystřídala. Jakub Táborský nebyl žádný násilník, to dobře věděl. Jakýkoli druh násilí se mu hnusil, částečně proto, že věděl, jaké to je, být šikanován. To byl zřejmě i důvod, proč ho tak vzalo, když se dnes ocitl na druhé straně. Bylo to rozhodně lepší, než kdyby byl bitý on, ale dobrovolně by už si to nezopakoval.
Přál si přijít na jiné myšlenky. Už se viděl se sklenicí vodky a džusu po příjemné sprše. Na okamžik se mu zdálo, že se Michaela pohnula, ale bylo to jen zatáčkou. Konečně se dostal k paneláku, kde bydlel od smrti své matky. Zaparkoval v garáži, holku si přehodil přes ramena, vyšel do budovy a přivolal výtah. Na cestě do jedenáctého patra by mohl potkat spoustu lidí. Výtah byl klaustrofobní a šedivý jako celé Jakubovo město. Smysl něčeho, barvy a méně beznaděje nacházel, jen když je cíleně hledal. Byl v tom stále lepší. I tak zoufalé město mělo samo v sobě místa, které dávaly Jakubovi naději.
Výtah je dovezl do jedenáctého patra. Když odemykal byt, prošel kolem jeho soused, protože by bylo moc dokonalé, kdyby Jakub vystihl chvíli, kdy v deset večer na chodbě v jedenáctém patře nikdo nebyl. Pan Charvát byl čtyřicátník, starý mládenec, přesvědčený o tom, že je velmi mladý. Každopádně byl podivín. Jakub se mu nesnažil vyhýbat, ale dnes se mu konverzace moc nehodila.
„Dobrý večer, pane Charváte,“ pozdravil slušně. Byl rád, když mohl mluvit zdvořile. Znělo mu to mnohem přirozeněji.
Obyčejně by pan Charvát do Jakuba strčil a prohodil pár narážek orientovaných sexuálně, rasisticky nebo jakkoli nezpůsobně, ale holka v bezvědomí ležící na zemi, zatímco Jakub hledal klíče, ho vyvedla z míry.
„No ahoj,“ řekl jen pan Charvát. „To byl asi nějakej divokej večírek, viď?“
„To víte. Kamarádka se mi, ehm… opila,“ řekl. „Je to fakt dobrá kamarádka, známe se dlouho. Párkrát tady už byla, nevzpomínáte si?“
Pan Charvát nebyl hlupák. „Tyhle kozy bych si pamatoval,“ vyjádřil svým oblíbeným způsobem něco, co Jakuba už pochopitelně taky napadlo. „Víš, že i když o tom nebude vědět, pořád je to ještě zločin?“
„Přece mě znáte, pane Charváte,“ odpovídal nešťastně Jakub, když se mu konečně podařilo odemknout správným klíčem. „Něco takového bych nikdy neudělal. Je to hnus.“
„To mi nemusíš vyprávět, kluku,“ řekl rozpačitě pan Charvát. „Dřív se stávalo, že jsem k tomu měl příležitost… Občas člověka napadá, že vlastně nikomu neublíží, a šance nepřicházejí každý den… zvlášť, když jsou tak krásné,“ zamyslel se. O vteřinu později, jako by se probral, ale zavrtěl hlavou a dodal hlasitě: „To je ovšem zločin, Jakube, zločin. Já vím, že ty jsi milej kluk. Jdu na pivo. Měj se – a ráno se můžete s mladou stavit na snídani.“ Pan Charvát odešel a nechal zamyšleného Jakuba vtáhnout dívku do bytu a zavřít za sebou dveře.
Nechtělo se mu přemýšlet, jestli opravdu pan Charvát rozebíral možnost znásilnit dívku, když je v bezvědomí, tak ji jen položil na manželskou postel v ložnici, která se od smrti matky moc nezměnila. Jen dal pryč tu ohavnou porcelánovou kočku a zbavil se všech fotek přírody na stěnách.
Nevěděl, co s ní, ani kdy se probere. Neměl ponětí, co jí dali, a v drogách se stejně vůbec nevyznal, takže nezbývalo než čekat. Vlezl do sprchy a dřív, než se začal pořádně umývat, jen stál pod proudem tekoucí vody a cítil tu příjemnou masáž obličeje a ramen. Myšlenky se mu stále vracely k Michaele, která ležela u něho v ložnici, úplně bez sebe. Pootevřené rty, vlhký dech. Křivky hrudníku, které dokázal ocenit i pan Charvát před chvílí. Ty opálené paže. Vlasy na polštáři. Panebože.
Dotknout se zvětšující se erekce by znamenalo nepřímo se dotknout Michaely. V penisu mu zběsile tepalo. Chvíli bojoval s tou bolestnou touhou, se kterou se dosud často nesetkával. Dával přednost anonymnímu ukájení před obrazovkou nebo sexu s docela pěknými holkami, které potkával v bistru, kde pracoval. To přece nebylo špatně.
Otočil kohoutkem úplně doprava a o chvíli později stál v proudu mrazivě ledového deště, který ho ostře bodal do teplého těla. Byla mu zima, ale ani se nehnul. Stál pod ním tak dlouho, jak bylo potřeba.
Pak se utřel a šel do kuchyně, kde si z lednice vytáhl pivo, protože došel k názoru, že si ho po dnešku zaslouží víc než kdykoli. Mezitím si uklidil gauč a sednul si na něj. Měl na sobě tepláky od pyžama, velmi lehké, protože mu v noci bylo často horko, a byly jeho oblíbené, protože měly příjemnou tmavě modrou barvu. Napadlo ho zkontrolovat Michaelu. Neviděl v tom nic špatného, vešel do ložnice, kde ji našel přesně v té poloze, ve které ji nechal.
Džíny musely být úzké. Určitě se v nich špatně leželo. Mohly by jí svírat krevní oběh nebo tak něco. I kdyby ne, je lepší je sundat, přemýšlel. Rozepnul zip. Stáhnul jí džíny.
Ježíši Kriste, ty nohy. Proč se týrám.
Dával pozor, aby se u toho ani jednou nedotkl stehen. Stahovat z holky džíny, aniž by se člověk dotkl její kůže, je náročné. Otřel si obličej hřbetem ruky.
Michaela.
Jen ji pohladit. Přece nechtěl tak moc. Erekci už ani necítil, bylo to něco mnohem silnějšího než sexuální nabuzení. Její kalhotky byly bílé s krajkovými nohavičkami. Prsty je pohladil. Tak zlehka, že by to necítila, ani kdyby byla při vědomí.
Jenže Michaela se pohnula. Vystrašeně se na ni podíval. Dívala se na něj zpod sotva pootevřených víček. Hnědé oči za řasami unaveně nechápaly. Jakub strnul. Když ho vzala za ruku, vstal vyděšeně z postele. Cítil se jako úchyl. Ruku mu pořád držela. Sice slabě, ale dostatečně na to, aby mu srdce vynechalo několik tepů.
Bylo by pochopitelné, kdyby se mu to jen zdálo, ale přísahal by, že ho táhne k sobě. Pořád zfetovaná bůhvíčím, tentokrát už se zavřenýma očima, tiskla mu ruku.
Kleknul si k ní na postel, překročil ji a lehl si za ni.
Michaela znovu znehybněla.