Těžké, předlouhé hodiny ticha,
přibité do kříže
z horkého peří,
jen vyschlé oči bez víček,
a snad tisíckrát prokletý,
vyprahlý strop...

Noční můra celých staletí
pak ustrne se,
a něžně přilehne k mému boku,
aby v prachu perutí
žehnala snům...

V tom pokojem zavane
dech dávno mrtvých,
nahých žen,
co svírají spuchřelé otěže,
stále ještě zarostlé
do mého srdce...

Je slyšet praskání
starých jizev,
a bolestný nářek
vyloupených duší,
vězněných okovy už mrtvých
chryzantém...

Mlčím dřevěné pranýře,
jak hltají krve bezvěrců,
pak nenasytné,
slzavé kúry chrámů,
jež stínají dalších hlav
pokleklých...

Tu v krvavém svítání
svobodný procitám,
když stvůra křídly protne vzduch,
a nasycena odlétá...

Nic nevyčítá,
neprosí,
ani se neloučí,
jen dál tiše krouží, a vyhlíží

příštích kořistí...