Jako noční pták, co k hvězdám plane,
tak stín kráčí ve šlépějích noci,
z minulosti už víme co se stane,
když se zrodí básníci prokletí.

Tak jako noční pták je zmaten,
pokládá lucernu za měsíce svit,
a připadá si ve světle ztracen,
upadává tedy v tmu.

Nachází svou bestii v ulicích,
oddává se jejímu volání,
v drogách, alkoholu, orgiích,
neschopen nalézt pravou zář.

Jak možné je poznat hvězdy,
když světla nikdy nezhasínají?
Pláče noční básník a šeptá prosby,
k bohu, ďáblu a člověku.

Když se ptá lidí na cestu,
jen ťukají si na čelo,
a ukazují směrem ke světlu,
stvořené špinavými lampami.

Je již údělem básníka-ptáka,
by ho tížila duše a srdce
protože jej navždy světlo láká,
a on jej nikdy nespatří.

Jeho životem je hledání,
v lidech, ve světě, v sobě
však marné to počínání,
není mu souzeno nalézt cestu.

Kletba byla vyřčena,
při jeho prvním nádechu,
když byla záře spatřena,
již nikdy víc. Kleč!

Kleč a spínej ruce básníku!
Víš co je svět a co jsi ty,
jsi jen další z hříšníků,
jehož osudem je zůstat ve tmě.

Konejšit se světlem falešným,
světlem jež zebe kostmi staletí,
a protože to víš, jsi prokletým,
budeš cítit chlad a chtít žár.

Můžeš si stokrát říkat lži,
stokrát se utápět v náhražkách,
pokaždé pochopíš, že sní,
ten kdo v nich svit nachází.

Jsi stínem žijícím na pozadí světa,
život je pro slepé neznající,
co nikdy nespatřili světla
hvězd, měsíce a čisté duše.

Jsi nočním ptákem básníku,
leť a už se nevracej,
tohle není tvůj svět blázínku,
tys navždy proklet.

Tys navždy proklet básníku!