V těle slabém zjevně,
Mysli příliš měkké.
Vím, že vyje teskně.
Můj bratr ve stínu.

Neviděn, je v kroku mém každém.
A mýma očima hledí na pastvinu,
Kde lidé jak skot chodí městem,
Skládajíc své osudy k nohám paneláků.

Chvíli o svém Kainovi ani nevím,
To však když jen na moment pohlédnu,
Ku rohu stinnému, jeho oči spatřím
A s nimi i jeho hlad.

A já i když mám trochu strach,
Jsem rád, že nejsem sám,
I když by to měl být jen bratrovrah,
Kdo společnost mi poskytuje.

V tupém pohledu krav,
Nenacházím více povzbuzení,
Jen kývnu „Buďte zdráv.“
A za zády jej proklínám.

Zdát se může snad,
Že bestii povzbuzuji,
že bych byl i rád,
kdyby její čepel udeřila.

Ať už je to tak či ne,
Vím, že má pokora,
má již blízko své hranice,
jež zdály se být v dál.

A démon šeptá tiše
Že do karet mu hraju,
Oč snazší vražda ve víře,
Že mouše bych neublížil.

Mojí myslí již proniká,
A ukazuje mi co a jak,
Vítá mne do ticha,
Jež zbyde po jeho činech.

Probouzí se, když usínám
Ukazuje mi ve snách své vize,
Jak vše co tak proklínám,
Pohlcují plameny.

Občas ho vídám v zrcadle,
Do mé kůže se halí,
Jak poutník do pláště,
V němž nachází zalíbení.

Obličej podivně groteskní,
V očích plameny hněvu,
Spojené se zlou radostí,
S níž bude krve prolévati.

A vím, že on je já,
Tak jako jsem já jím,
a všem co zalíbí se kůže má,
musí si to vyřídit i s ním.

A v tom nacházím útěchu,
Že jeho oheň mi v žilách hoří,
Že nedal bych se k útěku,
Že on by mne zastavil.

A s šíleností jemu vlastní,
Donutil by mne činit dílo jeho,
A tím i dílo mé, se záští,
Která sféry pohltí.

Nyní již v každém stínu,
Vidím blyštění čepele,
Pomalu již ztrácím vinu,
Za budoucí činy své.

Neb tam kde on je nyní,
Budu já již zakrátko,
Zatím se mi v hrudi svíjí,
A ukazuje mi cestu.

Já jsem dva, my jsme jeden. Jeden za druhého život dáme.
A až přijde Hydův čas, tak vás všechny roztrháme.