Slunce mě lechtá na rameni,
kocouří oko do okna mi kouká,
já dospávám a čekám na znamení,
v hlavě zas mám pořádnýho brouka.

Copak jsem nehodný tu být,
úděl poustevníka se mi nezdá,
jak šedej vlk na měsíc výt,
kdy do klína mi spadne hvězda.

Tančíme po parketách prázdnýho bytu
a po zdech poskakují stíny temné,
opíjím se představou, že jsi tu...
jsi prostě vyvolávač deště - ve mně!

Copak jsem nehodný tu být,
úděl poustevníka se mi nezdá,
jak šedej vlk na měsíc výt,
kdy do klína mi spadne hvězda.

Hledám tě na dně černý kávy a tvář zas mizí.
Já vím, že znám tě víc a víc, nejsi mi cizí.
Tak zapaluj mě, zhasínej mě!
Uhas tu hroznou žízeň ve mně!
Probuď mě k životu!